Obnovená krása Hudebního divadla v Karlíně

Slavnostní premiérou amerického muzikálu Producenti byla 12. října 2006 zahájena nová éra Hudebního divadla v Karlíně, jehož umělecký soubor se po čtyřech letech vrátil na svou domovskou scénu. Ničivou povodní zdevastovaný stánek Thálie byl v krátké lhůtě necelých 20 měsíců rozsáhle zrekonstruován, vybaven soudobou jevištní technologií a větším komfortem pro diváky Sdružením HDK – tj. spojení firem Metrostav a Skanska.

Na rekonstrukci Hudebního divadla v Karlíně byl zadavatelem, Odborem městského investora Magistrátu hl. města Prahy, vyměřen poměrně krátký termín - od 18. února 2005 do 30. září 2006. Původně zamýšlený rozsah byl kvůli finančním úsporám redukován, investor se rozhodl upustit od novostavby objektu technického a administrativního zázemí divadla, který měl vyplnit prostor mezi divadlem a Negrelliho viaduktem. Náklady po redukci činí necelých 630 milionů korun. Je třeba poznamenat, že v divadle se sice po povodních v roce 2002 v budově nehrálo - hladina vody při povodních dosahovala přibližně do dvou metrů nad úrovní přízemí - část zázemí divadla však byla v provozu až do zahájení rekonstrukce.

Vznik divadla, přestavby a rekonstrukce

Karlínské divadlo je architektonicky a historicky výrazný novobarokní objekt, který svým honosným interiérem dokumentuje období ovlivněné již nastupující vídeňskou secesí. Nejstarší část budovy, divadlo Théatre-Variété, z let 1880-1881, je vystavěna v duchu pseudobaroka podle projektu architekta Otto Ehlena pro pražského podnikatele Eduarda Tichého pro provoz cirkusových a varietních představení. Jeho dílem je základní dispozice vlastního divadla a rovněž některé části původních stájí při východním dvoře, do tohoto období lze řadit i výstavbu hlavní fasády.

Karlínské divadlo bylo otevřeno 27. srpna 1881, pouze 15 dní po požáru Národního divadla - po Stavovském a Národním je třetím nejstarším divadlem v Praze. Syn zakladatele Karel Tichý nechává poté budovu rekonstruovat v roce 1885. Byla zrušena manéž s parterem, přestavěno jeviště a instalována železná opona.

V únoru 1897 byla zahájena další přestavba dle projektu vídeňského c. k. dvorního stavitele, prof. arch. Bedřicha Ohmanna ve stylu secese a již 4. září 1897 bylo divadlo opět otevřeno veřejnosti. Tehdejší zásahy do karlínského Varieté se týkaly zčásti přestavby a především nových dekorací v interiérech. Upravován byl sál hlediště, přilehlé reprezentativní prostory a restaurační sály při Křižíkově ulici v přízemí. Jeviště i hlediště bylo zvýšeno a nad nástavbou osazen nový, ocelový krov. Začíná ubývat cirkusových čísel a převažují kabaretní a varietní výstupy.

V roce 1940 byl objekt upravován pro potřeby Národního divadla, nově byl řešen prostor foyeru, spojený se zimní zahradou, dále bylo radikálně rekonstruováno a rozšířeno technické vybavení budovy a východně od jeviště v objektu bývalých stájí byly zřízeny provizorní šatny. Rozsáhlá přestavba a rozšíření objektů je datováno koncem 50. let, kdy vzniklo dlouhé, jednopatrové jižní křídlo, které do sebe v přízemí zahrnulo i hmotu někdejší zimní zahrady. V roce 1973 byl zřízen bufet v mezipatře, baletní sál, kanceláře, rychlopřevlékárna a sociální zařízení. Slavnostní opona byla částečně poničena přívalem vody - zatékáním do plechové krytiny v roce 1974.

V roce 1983 se stavební aktivity týkají nástavby jižního křídla, kterou realizovala polská firma Budimex. V roce 1991 probíhají rekonstrukce bývalého skladu v suterénu na Divadlo jednoho herce, které bylo v roce 1996 upraveno na Malou scénu divadla Jiřího Suchého - Semafor pro 150 diváků.

Rekonstrukce – kontrast původní a soudobé architektury

Při současné rekonstrukci bylo divadlo očištěno od netektonických přístaveb ve východní části u Negrelliho viaduktu, které uvolnily místo pro rozšíření technického zázemí divadla. Celková architektonická koncepce rekonstrukce je založena na kontrastu původní a soudobé architektury, historická část divadla je sevřena geometrickými kubusy dostaveb, hlavní neobarokní fasáda je zvýrazněna zasazením mezi skleněné plochy krajních částí fasád. Tento princip je uplatněn i v interiérech, moderní foyery navazují na historické prostory hlediště, ve kterém jsou všechny nově vložené prvky výrazně odlišeny.

Hlediště zaznamenalo podstatnou změnu diváckého komfortu - původně bylo navržené pro varieté s vodorovným parterem. Při rekonstrukci byla v parteru vytvořena elevace sledující křivku viditelnosti, nepohodlné lavice na pořadích byly nahrazeny křesly, byl uvolněn prostor lóží a salonku. V hledišti je nyní 921 komfortních míst k sezení oproti původním přibližně 1200. V přízemí podél Křižíkovy ulice je zrekonstruovaná restaurace a kavárna s provozním zázemím v suterénu. Patro nad restaurací tvoří reprezentativní kanceláře vedení divadla. V suterénu je zřízena hudební kavárna Karlínek se samostatným zázemím, provozně nezávislá na divadle. Západní část, přístavba z 80. let minulého století, slouží pro vstup diváků, hlavní foyer se šatnou je v přízemí, v patře a suterénu jsou foyery s občerstvením, ve 2. patře zkušebna pro herce. Nová část, přistavěná k východnímu štítu divadla, zahrnuje zadní jeviště, sklad dekorací, zavážecí tunel průjezdný pro kamiony, baletní sál a technické zázemí. Jižní trakt je věnován provozu divadla, jsou zde umístěny šatny herců, hudebníků, prostory pro techniku, v nastavěném patře je strojovna vzduchotechniky.

Jedním z největších úskalí při rekonstrukci byla nutnost vybavit divadlo všemi potřebnými soudobými technologiemi, pro které je často velice obtížné najít prostory a trasy. Dispozice stávajících zděných konstrukcí objektu a jejich omezené možnosti připravily řadu míst, ve kterých byla projektová i realizační koordinace jednotlivých tras a zařízení značně složitá.

Odstrojení historického mobiliáře

Po vyklizení prostor proběhlo odstrojení cenných uměleckořemeslných prvků, části historického mobiliáře, vybraných dveří, svítidel, pasířských a dalších prvků, které byly odvezeny do dílen k restaurování. Zvláštní pozornost byla věnována cenné historické oponě od maďarského malíře Viktora Tardosse-Krennera, která byla řadu let navinuta na válci, umístěném v provazišti divadla a o jejím skutečném stavu nebylo mnoho informací. Opona byla po spuštění navinuta na transportní válec, na kterém opustila divadlo, poté v rozvinutém stavu na čas umístěna v pražském Muzeu hudby, aby skončila v tenisové hale, kde byla ve vodorovné poloze po dobu čtyř měsíců restaurována a počátkem září 2006 osazena zpět do divadla.

Stavební úpravy historické části

Pro vybudování elevace v parteru bylo nutné snížit úroveň hlediště o jeden metr. Stejným způsobem byly prohloubeny prostory pod jevištěm, jeho přední částí - orchestřištěm a přední polovinou parteru. Parter divadla není podsklepen, původní ocelové sloupy, které podpírají ocelovou konstrukci lóží a balkónů, jsou založeny na pilířích zděných z kamene a rozepřených klenutými oblouky. Prohloubením části parteru došlo k prodloužení vzpěrné délky sloupů, sloupy bylo nutné během realizace zajistit ocelovou konstrukcí rozepřením do okolních stěn. Po obetonování základů a úpravě kotvení sloupů bylo možné ubourat části roznášecích oblouků, které byly v kolizi s novou železobetonovou deskou, na níž je založena ocelová konstrukce elevací parteru.

V zadní části parteru je vyhloubena nová technologická chodba, která propojuje zázemí divadla v suterénu. Výkop pro chodbu byl jednostranně pažen vrtanými mikropiloty, druhou stěnu chodby tvoří stávající nosné zdi.

Železobetonová nosná konstrukce přístavby z 80. let minulého století byla očištěna, horní podlaží částečně ubouráno, prostor zkušebny herců nově zastřešen plochou střechou s nosnou ocelovou konstrukcí. Nevyhovující dispozice a nenosné konstrukce byly odstraněny, skladby podlah byly vybourány až na nosnou konstrukci.

Střecha nad historickou částí objektu, tj. hledištěm a jevištěm „zateplená“ sádrovými panely vyztuženými rákosem, byla obnažena až na původní nosnou ocelovou konstrukci z nýtovaných příhradových vazníků. Po očištění a povrchové úpravě ocelové konstrukce byla položena nová dvouplášťová střecha se zateplením minerální vlnou a krytinou z titanzinkového plechu. Původní nosná konstrukce střechy nad jevištěm musela ustoupit nové konstrukci provaziště, nová konstrukce je tvořena železobetonovou deskou v rovině střechy, osazenou do válcovaných ocelových profilů.

Původní jevištní technologie byla demontována včetně nosných ocelových konstrukcí a střechy nad jevištěm, stejně jako všechna původní zařízení technického vybavení objektu, rozvodů a strojoven.

Ing. Jaroslav Tomeš

kráceno - celý článek si můžete přečíst v časopise Stavební listy číslo 11-12/2006.