Neveřejné stránky veřejných zakázek

Od roku 1994 u nás platí zákony, které vymezují veřejnou zakázku. Bezesporu velmi potřebný nástroj pro rozhodování o využívání veřejnýchfinančních prostředků - peněz z otevřené ruky, jak výstižně říkají v Německu. Nástroj, který se užívá v mnoha zemích světa, zejména s tržními mechanismy ekonomiky. Bohužel v Česku se nějak ne a ne strefit do systému, který funguje v zemích kolem nás. Je smutná pravda, že od tohoto roku (od 1. července 2006) začala v Česku platit už třetí verze zákona o veřejných zakázkách.

Je smutná pravda, že oblast veřejných zakázek si každý člověk představuje jinak a jinak k nim přistupuje, možná že i z důvodu špatné definice pojmů v zákonech. V praxi to vypadá tak, že kšefty se "vyhrávají" kamarádům, spřáteleným firmám, které si umějí přitáhnout investory nebo úředníky. Málokdy se na to přijde, takže se realizace investice oddálí nebo zpozdí a většinou prodraží. Jako prostředek vítězství je užívána cena stavby, dodávky nebo služby. Jsem ve sporu s některými lidmi, zda cena je či není objektivní podmínka pro výběr dodavatele. Uvedu několik příkladů, proč si myslím, že není pravým ukazatelem:

V jedné nejmenované obci vypsali radní veřejnou zakázku na stavbu plynové kotelny s projektovou cenou asi 15 milionů korun. Opakovali ji celkem 3x (1x ji dokonce zrušil Úřad pro hospodářskou soutěž) a pokaždé ji vyhrávala stále stejná firma, až se ostatní firmy i občané otrávili a nechali danou firmu po roce vyhrát. Snížila se cena zakázky, vypustila se podmínka, že dodavatel musí mít ISO, že musí mít "nějaký" roční obrat, zkrátka se upustilo od přísných podmínek pro dodavatele stavby, hlavně že byla nízká cena (tuším 7 milionů korun).

V zaměstnání jsem nedávno zažil, že jedno město vypsalo veřejnou soutěž na výstavbu zimního stadionu. Původní projektová cena stadionu byla 160 milionů korun, po úpravách projektu 140 milionů korun. Vyhrála firma, která řekla, že stadion postaví za 72 milionů korun. A vedení města s ní podepsalo smlouvu. Samozřejmě to nepostaví, protože je to tak nízká cena, že za ni realizovat stavbu nejde. Po půl roce práce začala mít dodavatelská firma potíže a je ve hvězdách, kdo, jak, a hlavně za kolik stavbu dokončí.

Jiný příklad, tentokrát zakázky organizované státním úřadem. Na jednom potoce na Rokycansku způsobila voda při povodních v roce 2002 škody, které se musely odstranit a současně zabránit jejich opakování. Soutěž se také opakovala 2x, než investor dosáhl nízké ceny. V první, zrušené soutěži byl rozptyl cen od 35 do 80 milionů korun, a zúčastnilo se jí 23 zájemců z celé republiky, včetně místních firem. Ve druhé soutěži na tutéž stavbu bylo už pouze 8 firem a cena se pohybovala od 29 do 80 milionů korun. Vyhrála firma s nejnižší cenou. Navíc z Brna, takže dojíždění lidí za prací téměř do Plzně nemohlo být zadarmo. Naneštěstí byla v květnu 2006 na potoce opět povodeň, jež ukázala, že 29 milionů korun bylo na zabránění dalším škodám opravdu málo. Velká část z nich opět uplavala. Projektová cena protipovodňových opatření byla kolem 55 milionů korun.

Uznávám, že snížení ceny "protažením" investice veřejnou soutěží by mělo snížit cenu zakázky. Ve fungujících ekonomikách to však mohou být procenta z projektové ceny, v žádném případě desítky procent.

Ale i na "malých kšeftech" jdou dělat docela zázraky a někdy slušné peníze bokem. Například tím, že se zakázka rozdělí na etapy, nebo tzv. funkční celky a kategorie výběrového řízení se posune z povinného oslovení všech na oslovení několika v užším výběrovém řízení. V jednom městě se například stavba 8 bytových domů se 155 byty rozdělila na 8 etap. Oslovovalo se vždy jen 5 firem a bytovky jednu po druhé vyhrávala jedna a táž firma. Projektová cena stavby byla kolem 150 milionů korun. Postup bylo město donuceno zrušit a vypsat stavbu jako jeden celek. Veřejnou soutěž sice opět vyhrála daná firma, ovšem musela jít s cenou "pod cenu" o celých 20 milionů korun. Výsledkem bylo, že budoucí vlastníci bytů si musejí podstatně připlatit, protože za vítěznou cenu stavba realizovat nešla. Jsou však i poctiví lidé, kteří veřejné soutěže dopředu ohlašují, dělají výběr firem i na malé částky, nerozdělují zakázky na etapy, netlačí firmy pouze do nízké ceny nebo náhradních materiálů odlišných od projektů. Na druhou stranu je mnoho investorů, kteří vypíší veřejnou soutěž a chtějí snížit cenu až pod hranici, za kterou to lze pořídit.

Veřejné zakázky jsou práce, služby, dodávky financované z veřejných rozpočtů. Němci mají pro tyto peníze přiléhavější název: peníze z otevřené ruky. V otevřené ruce je na peníze vidět, je vidět, kdo si je bere a za co si je bere. Veřejný rozpočet je docela neprůhledný pojem. Nicméně kdo chce, rozumí tomu jak v Česku, tak v Německu. Pracoval jsem kdysi na ministerstvu a měl jsem na starosti výběr firem na výstavbu. Peníze za státní zakázky se platí z našich daní. Vyskytly se názory, že je nutné snížit ceny od dodavatelů, současně se vyskytovaly názory, že to musí být stavby na špičkové úrovni. Pochopil jsem při této práci, proč je nutný pořádný zákon o zadávání veřejných zakázek a také jedno anglické přísloví: Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci!

Proč o tom píši? Jak ve státě, tak v Horní Dolní je zákon o zadávání veřejných zakázek nutný. Podívejme se kolem sebe a pokusme se odhadnout, kolik to může stát, kdo vybral firmy, které na tom pracují a proč zrovna tyto firmy. A také jak pracují a jakou práci odvádějí. Zametáním ulic, sekáním veřejné zeleně a opravami kohoutků v nájemních bytech počínaje, přes nové cesty, byty a zateplení panelových domů konče.

Nicméně si myslím, že kvalitní zákon o veřejných zakázkách je více než nutný pro všechny. Jak se zákon používá, záleží na každém, kdo s ním pracuje. Vydávání veřejných prostředků je nutné ovlivnit. Zákon o veřejných zakázkách je jedním z nástrojů ovlivňování. Jen pro pořádek, ten nový má číslo 137/2006 Sb.

Ing. František Nerad

Článek si můžete přečíst v časopise Stavební listy číslo 10/2006.

Starší články   >>