Historie vápenictví v Moravském krasu

Ještě po druhé světové válce se vždy z jara objevily v předměstských ulicích Brna selské povozy vápeníků, původem z vesnic severně od Brna, nabízející svůj produkt. Typické volání "váp, váp, váápnóóó!" provázelo rachot fasuňkových vozů po dláždění ulic. - Oblast Moravského krasu tvoří jedno z tradičních území, v němž bylo páleno vápno již od středověku. Hmotných dokladů této činnosti jsou desítky.

Nejstarší pece pocházející z poloviny 13. století jsou známy z předpolí lomu v Mokré, z výrobního centra u obřanského hradu, z Vyškova, hradu Holštejna, případně ze samotného města Brna. Činnost těchto výrobních zařízení obvykle souvisela se stavebním rozvojem blízkého města či významné stavby v okolí. Pro pozdější období byly zachyceny jen ojedinělé vápenice, již jiného typu s trychtýřovitou šachtou, na něž typově navázaly tzv. selské pece podobného řešení. Takovýchto pecí se nalézají v jižní části Krasu desítky, snad stovky. Jsou dosud v terénu většinou rozeznatelné, některé byly archeologicky zkoumány.

Nejjednodušším zařízením pro pálení vápna je milíř, zařízení známé již od pravěku. Milířováním se vyrábělo patrně vápno ještě dlouho přes celý středověk. Avšak již tehdy bylo užíváno i na území střední Evropy k pálení vápna speciálních pecí. Typ vápenické pece užívané Římany tvořil základ vývojové řady pecí užívaných v Evropě během středověku a novověku, prakticky až do počátku 20. století.

Nálezy vápenických pecí na území bývalých římských provincií ukazují na jednotný typ pece, budovaný obvykle v několika jednotkách na lokalitě mající vztah k určitému sídlišti nebo vojenskému táboru. Jedinou římskou vápenickou pecí z území bývalého Československa je nález pece z Rusovců u Bratislavy. Pec je datována do 2. až 4. století našeho letopočtu. Při ní byla nalezena další pec pro vypalování cihel (tegulí), vyplněná spečenou šarží čtvercových římských cihel.

Pro první zděné stavby kostelů budované již od Velké Moravy v 9. století bylo užíváno ještě vápna páleného v milířovitých jamách. Patrně obdobné konstrukce bylo zařízení z Ducového datované do 12. století a objekty pecí ze zaniklých Záblacan a Teplan.

Situace se změnila v období tzv. "velké kolonizace" od 13. století, kdy bylo ve stále větší míře při stavbách užíváno vápennou maltou spojovaného kamene a cihel. Ve střední Evropě se stala typickou vápenická pec o kvadratickém půdorysu, zapuštěná do podloží, opatřená čelní stěnou s několika tahovými kanály, které sloužily k vytápění pece, vyhrabávání popela, případně vypáleného vápna. Tyto kanály byly vytesány buď v rostlé lavici podloží, v němž byla zahloubena pec, nebo byly zaklenuty z lomového kamene, případně cihel. Jejich počet kolísal od dvou (v případě menších pecí), až k pěti (pec u Mokré). Rozměry pece dosahovaly v případě pece z Prahy, Maltézského náměstí až 6,5 x 6,5 m. Nejstarším archeologicky zkoumaným zařízením nového typu je však vápenická pec z Milevska s obezděnými stěnami, patrná z počátku 13. století, při které se nacházela i dvojice cihlářských pecí. Největší odkryté vápenické pece tohoto typu dosahovaly těchto objemů: Obřany 31,5 m³, Brno - Dominikánské náměstí: 42 m³, Mokrá: 41 m³, Brno - minoritský klášter: 51,5 m³. Z archeologických výzkumů probíhajících v posledních letech v Brně je známa celá řada vápenických pecí situovaných většinou při městských hradbách nebo při významných stavbách. Příkladem může být pec odkrytá v únoru letošního roku při bývalém kartuziánském klášteře v Brně - Králově Poli z 14. - 15. století. Pece bylo užíváno patrně střídavě k pálení vápna a výrobě cihel. Podobné pece jsou známy i z Vyškova. Celá skupina pecí byla situována i přímo při zdroji vápenců v předpolí velkolomu v Mokré u Brna. Tyto pece jsou postupně archeologicky zkoumány a v jedné z nich proběhl úspěšný experiment pálení vápna. Současně byl však používán i jiný typ pece. Vedle obecně užívaného modelu o kvadratické základně byly nalezeny pece kruhového půdorysu tvaru komolého kužele, navazující na starší římské tradice. Z našeho území je známa taková pec z výrobního komplexu při obřanském hradě.

V 18. století se objevují první komorové pece, drobnější výrobci však stále užívali jednodušší a méně nákladné trychtýřovité pece šachtové. Dělo se tak například v oblasti Bílých Karpat, Moravského krasu, v okolí Lažánek severozápadně Brna. Jednotlivé pece tohoto typu se udržely v provozu až do počátku 20. století (tzv. selské pece) a jejich relikty se namnoze zachovaly v zalesněných terénech Moravského krasu (Rudice, Ochoz u Brna, Kanice apod.). Do vývoje komorových pecí zasáhla později v první polovině 19. století potřeba hromadné výroby vápna pro stavebnictví i cukrovarnický průmysl, která vedla k vývoji pecí kruhových, rotačních a tunelových. V oblasti Moravského krasu se první šachtové vápenické pece objevily roku 1852, kdy byla dvojice takových pecí vystavěna při železářské Františčině huti v Josefském údolí. K jejich vytápění mělo být užíváno kychtových plynů vysoké pece. Tento způsob vytápění se patrně neosvědčil a provoz pecí byl zastaven. Obvodní zdi pecí bez vnitřních vyzdívek dosud stojí a jsou konzervovány.

Koncem 19. století a počátkem 20. století vzniká ve zdejší oblasti řada drobnějších vápenek, z nichž se však žádná nedochovala. Teprve v období první republiky vznikají nové vápenice vybavené šachtovými pecemi, z nichž některé byly vytápěny ještě tradičně dřevem (Mokrá, Keithova vápenka z roku 1923), jiné již koksem. Z tohoto období se zachovala vápenka u Šošůvky, vápenka Velká dohoda na katastru Lipovce (zdařile opravená novým majitelem) a vápenka Malá dohoda na katastru Holštejna, která pracovala z uvedených zařízení nejdéle - až do roku 1975. Beze stop zanikla dvojice vápenek u Ochoze, zmíněná Keithova vápenka v Mokré z roku 1923 a jediná kruhová vápenka vystavěná v oblasti Moravského krasu - v Březině. Zachovala se spodní část další vápenky v Mokré, vystavěné v třicátých letech 20. století. Řada starších lokalit byla narušena již počátkem 20. století velkolomy moderních cementáren (Brno - Maloměřice, dnes mimo provoz). V současné době zanikají některé lokality při rozšiřování velkolomu Mokrá u Brna, těžba však umožňuje jejich archeologický průzkum, přinášející stále nové poznatky o tomto tradičním řemesle.

PhDr. Jiří Merta

Literatura:
Rudolf Bárta: Příspěvek k dějinám výroby vápna, in: Zprávy Státního výzkumného ústavu pro průmysl silikátový, 1925, s. 7.
Petr Kos: Doklady vápenických objektů u Mokré v jižní části Moravského krasu, in: Archeologia technica, 2000, s. 75 - 87.
Petr Kos: Nález středověké vápenické pece u Mokré v jižní části Moravského krasu, IN: Estavela, roč. II, 2000, č. 4, s. 10 - 12.
Petr Kos: Experimentální výpal vápna v peci ze 16. století u Mokré, IN: Archeologia technica, 2002, s. 9 - 15.
Jiří Merta: Středověké vápenické pece při Obřanském hradě, in: Archaeologia historica, 1977, s. 239 - 246.
Jiří Merta: Výzkumy vápenických pecí, IN: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, 1980, s. 30 - 56.