Obnova bývalé strojovny staré vodárny v Pražské ulici v Plzni

Stará vodárna se nachází na severovýchodním okraji historického jádra, v Pražské ulici č. 19, v blízkosti kamenného mostu přes zasypanou Mlýnskou strouhu. Spolu s ním byla v minulosti součástí mohutného fortifikačního celku Pražské brány. Vodárna sestává z věže čtvercového půdorysu s jehlanovou střechou o přízemí a pěti patrech a z navazujícího jednopatrového domu se střechou valbovou.

První písemná zpráva o městském vodovodu pochází z roku 1532. Je to dobrozdání Plzeňanů pro pražského mistra "rúraře" Jindřicha ohledně opatření vodovodu novým "strojem". V tomto období dodávala vodárna vodu do jediné kašny.

Na dnešním místě je třípatrová vodárenská věž s jehlanovou střechou vyobrazena poprvé na Willenbergově vedutě města z roku 1602. Přestože byla vodárna mnohokrát opravována a zdokonalována, vzhled věže se nezměnil až do pozdně klasicistní přestavby před polovinou 19. století (když krátce předtím, v roce 1822, došlo ke zboření Pražské brány). V té době možnosti vodovodu za potřebami obyvatel města značně zaostávaly a ani postavení druhého vodovodu, od roku 1830 přivádějícího do města vodu od pramenů U Všech svatých, tento nedostatek nevyřešilo.

V roce 1836 byli do Plzně pozváni Romuald a František Božkové z Prahy, aby vodárnu prohlédli a navrhli její úpravu. K významné přestavbě pak došlo v letech 1845-1849. Věž byla zvýšena o patro, nově byla upravena její průčelí a provedena nová střecha. Stará strojovna byla zbourána a na jejím místě postaven jednopatrový vodární dům. Realizace byla zadána plzeňskému staviteli Kristianu Lexovi. Do nové strojovny v suterénu domu bylo instalováno čerpadlo, vyrobené v plaských železárnách podle návrhu Romualda Božka, poháněné vodním kolem. Voda pro jeho pohon a pro čerpání do nádrže ve věži byla odebírána z Mlýnské strouhy nad jezem Panského mlýna, poblíž Pražského mostu. Asi čtvrtinu plochy suterénu při jižní obvodové stěně zaujímal bazén, do kterého ústil zaklenutý přívodní kanál. Zbývající plocha byla rozdělena příčnou zdí na užší západní trakt s vodním kolem a širší východní trakt s čerpadlem. Od vodního kola odtékala voda severovýchodním směrem rovněž zaklenutým kanálem, který ústil pod Panským mlýnem zpět do Mlýnské strouhy. Od čerpadla vedlo výtlačné potrubí do nádrže při severní stěně věže. Před popsanou přestavbou byla nádrž měděná, o objemu 48 věder (2700 litrů) a nacházela se ve výšce 16,5 m nad hřídelí vodního kola. Údaje o nádrži po přestavbě vodárny nejsou známy.

K poslední modernizaci strojního zařízení došlo na počátku 60. let 19. století, kdy bylo objednáno u plzeňské strojírny Bellani "zhotovení nového stroje do vodárny obecní". Následně bylo s touto firmou jednáno také o dodávce filtračního zařízení.

Od roku 1870 město připravovalo stavbu nové říční vodárny na levém břehu Radbuzy, v místech, kde později bývala plovárna. Městský stavební úřad vypracoval projekt strojovny s kotelnou a komínem, věžového vodojemu a vodovodní sítě. Zařízení měly dodat Škodovy závody. Byla dokonce zahájena stavba potrubní sítě, která však byla v důsledku "vídeňského krachu" v roce 1873 zastavena a materiál zčásti rozprodán.

Teprve v roce 1888 zahájilo město stavbu nové říční vodárny, tentokrát na pravém břehu Úhlavy, nad soutokem s Radbuzou, na úpatí vrchu Homolka. Nová vodárna "dokonale provedená" podle projektu Škodových závodů v Plzni a profesora na české technice K. Vosyky byla předána do užívání 4. října 1889.

Pravděpodobně současně byl provoz staré vodárny zastaven, zařízení strojovny bylo odstraněno a suterén vodárního domu přeměněn na skladiště. Do přízemí byla v roce 1890 přestěhována z radnice vodárenská kancelář, v patře byly nájemní byty městských úředníků.

V roce 1922 prošla věž úpravami, při kterých získala dnešní podobu. Spodní část všech průčelí byla až po poslední patro zbavena omítek, nově byl upraven líc kamenného zdiva a provedeno jeho spárování. Do jižního průčelí věže byl osazen pozdně gotický portál ze zbořeného domu č. p. 197 v dnešní Prešovské ulici. Starší omítky v nejvyšším patře nahradil břizolit.

Po II. světové válce dům včetně věže užívaly Technické služby města Plzně. V roce 1976 došlo k adaptaci bytů na kanceláře. Poslední úpravy nadzemních podlaží domu byly provedeny v roce 1994, v souvislosti s pronajmutím domu firmě Trigon Galery.

V roce 1967 byla zahájena velkoryse koncipovaná sanace "plzeňského historického podzemí" - rozsáhlé soustavy sklepních prostor a chodeb pod celým historickým jádrem města. Část sanovaných podzemních prostor, tvořící prohlídkový okruh délky asi 300 m, byla v roce 1985 zpřístupněna veřejnosti. Do tohoto okruhu byl začleněn i suterén vodárního domu. Jeho úprava spočívala především v odstranění příček, zakrytí prostoru přívodního kanálu a vodního kola a v provedení nových podlah z betonu a šamotových cihel. Do severozápadního rohu suterénu vyústila nová štola, vyražená údajně z důvodu "jednosměrného" pohybu návštěvníků v prohlídkovém okruhu. V takto upraveném prostoru vzniklo jakési lapidárium, kde byly soustředěny kamenné články z různých zaniklých staveb na území města.

Bez větších úprav sloužil suterén vodárního domu až do povodně v srpnu 2002, kdy došlo k jeho zatopení do výšky více než 2 m nad úroveň podlahy. Při následné revizi ocelových nosných konstrukcí podlah bylo konstatováno jejich značné poškození korozí a opětné zpřístupnění pro veřejnost bylo podmíněno jejich celkovou opravou.

Ještě v roce 2002 byl zpracován projekt opravy podlah. Při jeho projednání s památkovou péčí bylo doporučeno alespoň částečně korigovat nevhodné úpravy ze 70. - 80. let min. století a nové konstrukce navrhnout ve spolupráci s architektem, na úrovni odpovídající významu této památky. Do projektu již byl začleněn záměr oživit prohlídkovou trasu přesnou replikou vodního kola, postavenou na základě dochovaného plánu z roku 1875. Tento plán zachránil před skartací zaměstnanec plzeňské vodárny pan Rudolf Homola, který jej v roce 2001 daroval tehdejšímu Státnímu památkovému ústavu v Plzni. Tehdy se předpokládalo, že náklady na stavbu repliky vodního kola o průměru téměř 7 m a šířky 2 m budou z větší části uhrazeny ze sponzorského daru, a byla vedena jednání se společností Vodárna Plzeň. K realizaci záměru nakonec došlo až v druhé polovině roku 2004, nákladem správce plzeňského historického podzemí, tedy Správy infrastruktury města Plzně. Realizace stavební části byla zadána plzeňské firmě Stavpran, spol. s r. o., stavba vodního kola firmě T. O. P. EKO, spol. s r. o. Plzeň.

Ze dna přívodního kanálu a prostoru pod vodním kolem byla odstraněna vrstva betonu a rovněž z pochozí plochy, kde bývalo čerpadlo, byla sejmuta vrstva betonu a cihelná dlažba. Byla odhalena dobře dochovaná dlažba z kamenných desek a stopy po horizontálním dvojčinném čerpadlu od firmy Bellani - otvory po sacích rourách a kotevních šroubech, odsekané kamenné fundamenty, na kterých byl stroj usazen, revizní otvor nad kanálem k sacím rourám a jiné. Dále byla zčásti odstraněna zazdívka pod záklenkem odpadního kanálu a vzniklý otvor opatřen jednoduchou mříží (nově vyražená štola "prošla" stěnou a zčásti i záklenkem, takže úplné obnovení otvoru není možné). Úplným zrušením podlahy v místě vodního kola by došlo k přerušení prohlídkového okruhu. Proto byla jeho trasa upravena z nově vyražené štoly stávajícím otvorem v příčné nosné zdi do východního traktu, kde bývalo čerpadlo. Nová ocelová konstrukce byla do stávajících otvorů ve stěnách osazena tak, aby pochozí plocha z kovových roštů nad přívodním kanálem byla v úrovni navazující kamenné dlažby. Dochované kamenné kotevní bloky byly usazeny do osy hřídele kola.

Stavba vodního kola probíhala v dílně zhotovitele ve Skladové ulici v Plzni v listopadu a prosinci, současně byly vyráběny kovové součásti firmou Sedlák a Reis ve Městě Touškov. Po osazení ložiskových domků a kovového hřídele bylo dokončené kolo v dílně rozebráno a jednotlivé části postupně odváženy k montáži na místě. Kompletace vodního kola byla dokončena v polovině února 2005, následovala instalace elektrického pohonu a osvětlení, definitivní montáž pochozích roštů a zábradlí.

Do zpřístupnění prohlídkového okruhu pro veřejnost v dubnu letošního roku by v prostoru bývalé vodárny dále měla být instalována expozice "Dějiny plzeňského vodárenství", kterou připravuje plzeňská o. p. s. ZIP.

Přes dílčí výhrady nutno konstatovat, že se hlavní cíl dokončených úprav podařilo splnit. Suterén vodárního domu již nebude prezentován jako anonymní "lapidárium ve sklepě", ale jako jedna z nejvýznamnějších technických památek ve městě. Nové uspořádání prostoru bývalé strojovny, doplněné replikou vodního kola, expozicí o historii vodárenství a samozřejmě odborným výkladem průvodce, jistě přispěje k lepšímu pochopení původní funkce historické vodárny.

Ing. Pavel Domanický

Prameny: Anderle, J.- Kodera, P.- Široký, R: Plzeň, vodárenská věž a vodární dům č.p. 309, Pražská 19, stavebně historický průzkum, ZIP o. p. s., Plzeň 2001