Litina v ulicích Prahy

Za technické revoluce v 19. století, kdy byly industrializovány české země a položeny základy průmyslové současnosti, připadla velká úloha do té doby netradičnímu materiálu - železné litině. Ta našla široké uplatnění nejen ve stavbě strojů, ale i ve stavitelství a architektuře, a to jak v nosné konstrukci nových staveb (nádražních hal, tržnic, dvoran, lázeňských kolonád, zámeckých skleníků, mostů a obytných domů), tak jako architektonický prvek nemalého významu. V té roli sloužila k výzdobě objektů i k oživení městského prostoru v podobě sloupů a těles veřejného osvětlení, nejrůznějšího mřížoví, plotů, litinového domovního detailu, arkýřů, parkových kašen a doplňků i pomníkové a hřbitovní plastiky, kde se postavila na roveň ušlechtilým kovům.

Tato historická stavební či umělecká litina je v interiéru našich měst stále dosti zastoupena. Najdeme ji především v Praze, kde se vyskytuje v rozmanitém provedení a mnoha stylových podobách. Podívejme se na jednotlivé památky podrobněji.

První skupinu tvoří litinové stavby a stavební konstrukce. K nejstarším v Praze patří hlediště Stavovského divadla s galériemi nesenými sto osmi zdobenými litinovými sloupy. Je to vrcholný příklad uplatnění tehdy nové stavební konstrukce, v níž měl hlavní úlohu litinový sloup nejprve v kombinaci s dřevěným trámem, později s nosníkem z válcovaného železa.

Rekonstrukci hlediště s litinovými sloupy, jimiž byla nahrazena celodřevěná konstrukce z doby výstavby divadla v r. 1781, uskutečnila podle návrhu architekta K. Brusta r. 1859 Ringhofferova strojírna v Praze. Práci odvedla od objednávky do smontování za 5 měsíců, díky důvtipnému technickému řešení sloupových spojů. Litinové balkony na vnějších stěnách divadla byly přistavěny až r. 1892 z bezpečnostních důvodů. Dalším příkladem, od Stavovského divadla jen několik set metrů vzdáleným, je tzv. Haasův dům na Příkopech. Jde o první obchodní dům v Praze, vystavěný v novorenesančním stylu r. 1870 podle návrhu architekta A. Linsbauera. Nosná konstrukce interiéru je tvořena štíhlými litinovými sloupy s železnými nosníky, doplněnými litinovými víceramennými i točitými schodišti, zábradlím a dalšími litinovými ozdobnými prvky. Svým vnitřním uspořádáním předjímá Haasův obchodní dům uvolněný půdorys, později typický pro tyto účelové stavby.

Asi nejznámější litinovou stavbou v Praze je Hanavský pavilon v Letenských sadech, zřízený původně jako reprezentační objekt hořovických železáren knížete Hanavského na Všeobecné zemské výstavě Království českého v Praze r. 1891. Pavilon je proveden v novobarokním stylu v kombinaci zdiva a umělecké litiny, která zde dosahuje maxima svých stavebních a dekorativních možností. Po ukončení výstavy byl darován městu, r. 1898 byl přenesen na dnešní místo a přeměněn na restaurační podnik.

Nosnou konstrukci tvořenou mohutnými litinovými sloupy lze spatřit i v hudební síni Muzea Bedřicha Smetany na Novotného lávce, dříve strojovně bývalé Staroměstské vodárny, projektované A. Wiehlem ve stylu tzv. české renesance a vystavěné v letech 1883-85.

Litinovou památkou stále plně zapojenou do současného života města, je odjezdová hala Masarykova nádraží. Toto nádraží je nejstarší železniční stanicí parní trakce na území města. Bylo vystavěno v r. 1845 a pojmenováno Pražské. V 60. letech 19. století, kdy nádraží procházelo přestavbou, bylo nejprve dosavadní nástupiště nahrazeno novou odjezdovou halou (r. 1862) s proskleným litinovým portálem a světlíky nesenými litinovými sloupy, a pak vystavěna místo původní kolonády nárožní budova (r. 1869) s velkou restaurací v přízemí, rovněž vybavenou dekorativním litinovým nosným sloupovím. Odjezdová dvorana Masarykova nádraží s litinovým portálem a nosnou konstrukcí je dnes v českých zemích jedním z posledních dokladů kdysi velmi častého a širokého uplatnění litiny v nádražní architektuře.

Největší litinové stavby, a to mosty, se v Praze do současnosti nedochovaly. Byly dva a neměly konstrukci výlučně litinovou, nýbrž kombinovanou s kujným železem. Prvním z nich byl most Františka Josefa I., který stál v letech 1868-1947 na místě dnešního Štefánikova mostu. Tvořil jej nosník zavěšený na šikmých řetězech ze svářkového železa, podepřený dvěma mohutnými litinovými branami ve stylu tudorské gotiky, stojícími na návodních pilířích. Podle projektu Angličanů Ordishe a Lefeura litinovou a železnou konstrukci vyrobila a smontovala První mostárna v Čechách - Ruston a spol. Jinou podobnou stavbou, s jedinou litinovou věží (17 m vysokou), byla řetězová lávka pro pěší na Klárově, postavená podle projektu Ing. K. Veselého stejnou firmou r. 1869 a existující do r. 1914.

Litinu můžeme dnes spatřit na pražských mostech jen jako funkční doplňky v podobě kandelábrů, sloupů a zábradlí. Nejvýznačnější jsou na mostě Svatopluka Čecha - čtyři 1,5 m vysoké litinové pylony, nesoucí bronzové sochy Viktorií. Uvnitř pylonů je přístup k lucernám na vrcholu. Původní bohatě zdobené litinové patice osvětlovacích stožárů a jejich další části byly při rekonstrukci mostu v 70. letech 20. století nahrazeny bronzovými.

Podobou, která je litině v městském interiéru snad nejvlastnější, jsou osvětlovací sloupy a tělesa. Při zřizování veřejného osvětlení se litina od začátku osvědčila jako ideální materiál pro svou pevnost, odolnost vůči povětrnosti a schopnost reprodukovat panující slohový názor v ekonomicky přijatelných podmínkách sériové výroby. Její nástup se datuje zaváděním plynu do pražských ulic (1847), resp. zřízením městské plynárny r. 1866, kdy bylo noční osvětlení zavedeno na území celého města. Z té doby také pocházejí nejstarší památky, které lze stále spatřit na původních místech, dnes ovšem s elektrickou výbavou. Jsou to především typizovaná konzolová nebo kandelábrová osvětlovadla se šestibokou lucernou, všeobecně rozšířená, ale i řada individuálních řešení, z nichž nejznámější jsou honosná tělesa slavnostního osvětlení, dnes dochovaná např. na Hradčanském náměstí v Praze. Jiným příkladem jsou litinová svítidla navržená samostatně k dotvoření architektury významných pražských objektů - před Rudolfinem, Národním divadlem, na rampě Národního muzea a jinde. Nakonec jmenovaná svítidla před významnými pražskými budovami jsou vesměs navržena arch. J. Schulzem nebo Fantou a odlita železárnami v Komárově v poslední čtvrti 19. století. Ještě většího rozšíření doznaly litinová mřížoví, brány, ploty a zábradlí, jež jsou stejně jako osvětlovadla mnohdy již natolik srostlá se svým prostředím, že si jejich přítomnost ani neuvědomujeme. V době zvýšeného stavebního ruchu od první třetiny 19. století byly velmi oblíbeny. V historickém jádru měst je najdeme ve všech stylových podobách, od pozdního empíru po secesi, a v pestrém rozpětí hodnot, od typizovaných odlitků až po výjimečná díla, komponovaná v přímé vazbě se svým okolím. V Praze patří k nejhodnotnějším např. zábradlí pražských nábřeží, především Smetanova ze 40. let 19. století i dalších z doby jejich výstavby, ohrazení Křížovnického náměstí a sochy Karla IV. na tomto náměstí, monumentální brána a plot Fürstenberského paláce na Malé Straně, brána a plot čestného dvora Salmovského paláce na Hradčanech a jiné. Litinová je i monumentální zlacená koruna na střeše Národního divadla.

Vedle mřížoví a zábradlí je v městské zástavbě rozptýleno velké množství drobnější domovní výbavy, která rovněž svědčí o dominující roli litiny v 19. století. Jde o kliky, štítky, sloupky, světlíkové mříže, osvětlovadla, okenní parapety, orientační tabulky a ukazatele, patníky, ochranné rošty kolem stromů, výtoky a jímače vody, poklopy a uzávěry, hydranty, studniční pumpy a další podobný materiál, oživující svým provedením uliční interiér.

Nakonec nutno připomenout i tu podobu litiny, kterou najdeme na pražských hřbitovech jako pomníkovou a funerální plastiku, aby náš pohled byl úplný. Tam se ve formě hromadně vyráběných křížů, nápisových stél, obelisků, tumb a jiných forem náhrobní výzdoby litina rovněž v předminulém století výrazně prosadila. Příkladem monumentální pomníkové tvorby v tomto kovu je především náhrobek biskupa Leopolda Thun-Hohensteina na malostranském hřbitově z r. 1830.

Litina byla v 19. století velmi populárním stavebním materiálem, který tuto "éru páry a železa" dokonale charakterizuje. Ztělesňovala mnohé z toho, co lidé naplnění vírou v technický pokrok a jeho zdánlivě neomezené možnosti tehdy obdivovali či vnímali. S odezněním průmyslové revoluce, s proměnou estetického vnímání na straně jedné a řadou racionálních příčin na straně druhé (nástup ocelových konstrukcí z válcovaných profilů aj.), její role postupně skončila. Dochované litinové památky, především stavby a monumenty, jsou nejen připomínkou grőnderských časů rané industrializace, ale i svědectvím o tvůrčím talentu našich předků a jejich schopnosti spojit účel a technické prostředky své doby v harmonické dílo, jehož hodnoty s uznáním a potěšením přijímají i následující generace.

Ing. Zdeněk Rasl, foto: Tomáš Rasl