Stará pražská silnice v Karlových Varech

Tato silnice na východním okraji intravilánu Karlových Varů je zcela ojedinělým technickým dílem. Ačkoliv je dnes nazývána Starou pražskou, byla v době svého vzniku i později označována "Neue Kunststrasse nach Prag" nebo "Neue Chausseé nach Prag". Iniciátorem stavby, která se odehrála v letech 1804 - 1811, byl hrabě Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého. Nákladem 160 000 zlatých tak byla vybudována spojnice obchodního centra města a vesničky Hůrky na východním okraji lázeňského města. Své tehdejší jméno získala proto, že nahradila starší úvozovou cestu na Prahu, jejíž pozůstatky můžeme dodnes spatřit v lázeňských lesích ve svahu severozápadně od tělesa silnice.

Silnice se odvážně vine v úbočí západních svahů Ottovy výšiny od mostu blízko ústí řeky Teplé do Ohře až do geografického sedla v Hůrkách (584,9 m n. m.), a překonává tak při své délce cca 4300 m výškový rozdíl téměř 211 m. Ve své době bylo toto dílo považováno za velký fenomén silničního stavitelství.

Dnes je jako Stará pražská silnice označován již jen východní úsek silnice cca 1950 m dlouhý, vedoucí mezi bývalým zájezdním hostincem "U města Lvova" (dodnes zachovalým) a průjezdným hostincem pod zmíněným sedlem v Hůrkách (demolovaným v 70. letech minulého století). Právě tento úsek silnice by měl být vzhledem ke svým technickým, architektonickým a kulturním hodnotám v nejbližší době vyhlášen za nemovitou kulturní památku.

Stará pražská silnice je již klasickým architektonickým prvkem města, částečně tvořícím hranici vnitřního území lázeňského města Karlovy Vary, charakteristickým mnoha možnostmi panoramatických výhledů do údolí řeky Teplé. Jedno z takových míst s výhledem na Heleninu výšinu (od r. 1911 s budovou hotelu Imperial) se stalo v r. 1812 svědkem setkání J. W. Goetha s L. v. Beethovenem. Silnice je hojně využívána návštěvníky jako nejmalebnější příjezdní komunikace do lázeňského místa, na východ od Vřídla vhodně dotvářející zdejší krajinu. Pohledy od Teplé k východu nebo od výšiny Imperialu k jihovýchodu patří k výjevům, které zde lze spatřit ve většině prospektů města.

Těleso silnice je založeno na granitech karlovarského plutonu, místy značně tektonicky postižených. Vnější obvodová zeď z kvádrového zdiva s kamennou plentou je vybudována jako gravitační a plní především opěrnou funkci. Je založena na rozšířeném kamenném pasu, spočívajícím na obnaženém granitu zbaveném původního pokryvu z deluviálních hlin.

Silnice je dodnes plně funkční navzdory tomu, že její původní "kočárová" koncepce rozhodně nepočítala s dnešní dopravní zátěží. V průběhu doby byla několikrát opravována. Posledním významným zásahem byla rekonstrukce jejích částí v 80. a 90. letech 20. stol., kdy byly místy nahrazeny původní kamenné zídky v koruně obvodové opěrné zdi a provedeny injektáže této zdi.

Těleso silnice aktuálně jeví řadu poruch, vzniklých nejen vlivem dopravní zátěže (dopravní omezení pro nákladní automobily nejsou respektována, dopravní značení je předmětem častých krádeží), ale i působením dalších negativních faktorů.

Míra rizika zatěžování tělesa silnice je totiž stupňována rizikem nevhodných architektonických zásahů v jejím bezprostředním okolí. Příkladem necitlivého zásahu tohoto typu může být např. vyprojektovaná výstavba pětipodlažního obytného domu nad sanatoriem Sanssouci pod vlastním silničním tělesem, která předpokládá jednak porušení opěrné zdi a chodníkové komunikace, jednak porušení panoramatického výhledu v jednom z nejatraktivnějších míst silnice.

Originalitu řešení a technickou dokonalost díla v obtížných geotechnických podmínkách dokládá řada vedutových výjevů z 19. století a také sám fakt, že silnice obstála i v dnešní dopravní zátěži.

RNDr. Tomáš Vylita