Hasičské muzeum Čechy pod Kosířem

Mnohokrát jsem se v zahraničí přesvědčil o tom, jak mohou být úspěšné poměrně malé firmy, někdy snad jen firmičky, vyrábějící úzce specializovaný sortiment průmyslových výrobků. Zpravidla začínaly od nuly, ale s dobrým "podnikatelským záměrem", i když se tomu tehdy tak zdaleka ještě neříkalo. Technologicky rostly s dobou, některé zůstaly dodnes nevelkými rodinnými podniky, jiné to dotáhly až k formě velké akciové společnosti. Většinou jsou to firmy s dlouholetou nepřerušenou tradicí, jejichž sídla nemusí být v typicky průmyslových regionech ani v nějakých "průmyslových zónách". Přesto jejich dílny opouštějí výrobky, které ve svém oboru dosahují špičkové úrovně.

Tahle úvaha mne napadla při prohlídce nevelkého specializovaného obecního muzea v nevelké obci, věnovaného nevelké firmě, která tu dlouhá léta krůček po krůčku rostla, vzkvétala, potýkala se s problémy, přicházela s inovacemi, znovu expandovala - a možná mohla dnes být evropskou, nebo i světovou špičkou svého oboru. Mohla... To muzeum je v Čechách pod Kosířem nedaleko Prostějova, a pokud už se dostalo do novějších turistických prospektů nebo průvodců, figuruje tam pod názvem Hasičské muzeum. Jeho exponáty a jejich vzájemné souvislosti spolu s autenticitou původní lokality daleko překračují rámec běžné sbírky hasičského vybavení či síň tradic místního hasičského spolku. Dokumentují rozvoj a problémy podnikání, období expanze i krachu, invenci autorů některých řešení i patentů, kvalitu práce v dílnách. Ale popořádku.

Na počátku byly proutěné koše

"...Na počátku unikátních strojů, které najdeme po celém světě, stál mosazník, mědikovec, pilníkář, kolář, řemenář, helmař, kotlář, provazník, slaměnkář, košíkář..." - ta slova jsem si vypůjčil z úvodu informační brožury o muzeu. Seznam řemeslníků je v ní uveden v chronologicky opačném pořadí, protože na počátku byly právě slaměné ošatky a především proutěné koše. Ty splétal od roku 1820 domkář Antonín Smekal, nejprve v obci Skalov - Ústín u Olomouce, a později již v Čechách pod Kosířem. Proutěné košíky, pečlivě vysmolené, aby nepropouštěly vodu, byly tehdy nejdůležitější výzbrojí hasičů. Šly na odbyt, a zisk umožnil zakoupení větší usedlosti a zahájení výroby modernějšího a výkonnějšího hasičského vybavení. Byly to dřevěné ruční, pak dvoukolové stříkačky a plátěná nafermežovaná vědra. Ironií je, že roku 1856 původní dílna do základů vyhořela. Že by tou dobou byla všechna vědra na vodu vyprodána? Během roku však dokázal Antonín Smekal se svými syny na spáleništi postavit nové dílny, které umožnily obnovu a poskytly prostory i pro rozšíření výroby. První čtyřkolová stříkačka vyjela z bran roku 1857, ale vznikla i tkalcovna hasičských hadic, a firma zřídila sklad a později i továrnu v Praze.

Roku 1876 vyšlo c.k. nařízení o vybavení obcí a měst hasebním nářadím. To zajistilo další odbyt hasičského vybavení, ale umožnilo i pojistit tuto výrobu dalšími příbuznými zařízeními pro stavebnictví a komunální sféru. Továrnu postupně přebírali jako štafetový kolík Smekalovi synové, a ti "šli s dobou": pohon zařízení v dílnách byl roku 1891 převeden ze staré lokomobily na parní stroj s výkonem 70 koní, v březnu 1893 byla uvedena do provozu i vlastní elektrárna, která jako první na Moravě dodávala proud i do veřejné sítě. Hasičské stříkačky přecházely od ručního pohonu k pohonu parním strojem a později i spalovacím motorem, některé měly pohon kombinovaný.

Poslední majitel firmy, Raimund Augustin Smekal, přivedl firmu na vrchol: zřídil filiálky v Polsku, Jugoslávii i na Slovensku, výroba byla rozšířena o různé pumpy, vodní armatury, čerpadla k větrným kolům i zemědělské stroje.

Problémy, zmrtvýchvstávání, konec tradice

Na přelomu 18. a 19. století dávala firma jen v Čechách pod Kosířem práci dvěma stovkám lidí. Co to znamenalo pro rozkvět obce a jejího okolí, není těžké domýšlet. Pak však přišly problémy, odběratelé zpožďovali splátky, nastalo omezování výroby a propouštění a "degradace" všech závodů na společnosti s ručením omezeným. Roku 1927 založil R. A. Smekal akciovou společnost Hasičské závody, a.s. Továrna však tehdy možná zaspala masivní nástup spalovacích motorů a nákupy motorových a automobilových stříkaček. Opět přišly problémy, a R. A. Smekal odešel z vedení společnosti. V Čechách pod Kosířem se o záchranu firmy pokusili samotní zaměstnanci založením Hasičského výrobního družstva roku 1936. Družstvo vyrábělo komunální automobilové kropicí a zametací stroje, automobilové stříkačky a žebříky, ale i protiplynové masky. Koncem II. světové války zaměstnávalo přes 100 lidí. V lednu 1946 však byla výroba přestěhována do nedalekého Lutína, kde vznikl velký národní podnik, patřící pak přes 40 let nám všem. Roku 1958 zanikla i tkalcovna hadic, které v té době již vyráběl další velký národní podnik, Technolen.

Hasičské muzeum

O tom, že dobrovolní hasiči byli a jsou čilou součástí života obcí, je bezpočet důkazů v celé republice. V Čechách pod Kosířem se jim však podařilo vybudováním Hasičského muzea překročit rámec obce. Neomezili se jen na shromáždění bezesporu zajímavých exponátů hasební techniky. Předsevzetí vybudovat toto muzeum vzniklo při oslavách 120. výročí Sboru dobrovolných hasičů v Čechách pod Kosířem roku 1995. O pět let později, v červenci roku 2000, když spolek slavil 125 let své existence, bylo muzeum v původním prostředí části dochovaných objektů bývalé Smekalovy továrny slavnostně otevřeno. Někteří členové sboru odpracovali při naplnění smělého nápadu stovky hodin. Pochopení a podporu poskytla i obec, její zastupitelstvo i starosta. Hodnota sbírky je především v tom, že je pojata jako příběh podnikatele v tom nejlepším smyslu slova. Podnikatele, který vyrostl od příslovečného verpánku k opravdové továrenské výrobě, který se také dokázal několikrát odrazit ode dna, postaral se o práci a výdělek pro stovky spoluobčanů. A také v tom, že poukazuje i na to, co nakonec vedlo k zániku výroby.

Co by, kdyby...

VA tak nezbývá, než snažit se domýšlet: Co kdyby kontinuita výroby hasičských zařízení v Čechách pod Kosířem nebyla přerušena znárodňováním, necitlivým přesunem výroby do národních podniků ve větších městech, a poté ve stínu velkých plánů zabývajících se především velkými a ještě většími podniky omezována a rušena? Seznam řemeslníků z úvodní stránky brožury o muzeu by tak mohl pokračovat až po výčty profesí zcela současných, nechyběli by obráběči na programovatelných automatech, seřizovači těchto zařízení, programátoři, marketigoví specialisté... Moderní hasičská zařízení mohla být dodávána nebo přímo montována jako nástavby na auta světových značek. A v Čechách pod Kosířem by dnes měly práci stovky lidí...

Břetislav Koč

Foto: Břetislav Koč