Volný pohyb stavebních materiálů a výrobků na vnitřním trhu ES po přistoupení ČR k EU

Vnitřní trh Evropského společenství (ES) je ve smyslu článku 14 Smlouvy o založení Evropského společenství (SES) založen vedle principů volného pohybu osob, volného poskytování služeb a volného pohybu kapitálu zejména na výchozí zásadě volného pohybu zboží. Volný pohyb zboží na vnitřním trhu ES se přitom opírá nejen o vlastní celní unii, která podle článku 23 odst.1 SES "pokrývá veškerý trh zbožím", ale je zásadním způsobem podporován i společnou obchodní politikou členských zemí, závazkem uzpůsobení státních obchodních monopolů a zákazem daňové diskriminace. Přistoupení České republiky k Evropské unii (EU) k 1. květnu 2004 bude tedy mimo jiné znamenat zásadní změnu spočívající v tom, že se staneme součástí jednotného vnitřního trhu ES vyznačujícího se volným pohybem jakéhokoli zboží (výrobků), které je schopno stát se předmětem obchodní transakce.

V režimu volného pohybu zboží se přitom po našem přistoupení k EU pochopitelně ocitnou i všechny stavební materiály a výrobky, tj. výrobky mající přímou souvislost se stavební výrobou a stavebnictvím jako takovým (stavební prefabrikáty, dílce, stavební izolace atd.), které budou mít původ v ČR nebo v některém jiném členském státě EU. Důsledkem volného pohybu zboží v rámci celní unie tak bude zákaz diskriminace stavebních materiálů a výrobků s původem v ČR v kterémkoli členském státě a současně na druhé straně i zákaz jakékoli diskriminace stavebních výrobků pocházejících z jiného členského státu EU na území ČR. V této souvislosti je třeba poukázat i na skutečnost, že zatímco v kapitole daní a míry zdanění bylo při přístupových jednáních pro ČR vyjednáno přechodné období pro zachování snížené sazby daně z přidané hodnoty (DPH) u dodávek stavebních prací týkajících se staveb určených k bydlení (jež nejsou poskytnuty v rámci sociální politiky), nevztahuje se toto přechodné období na stavební materiály.

I v rámci vnitřního trhu ES však dosud existují některé povolené překážky volného pohybu zboží, včetně segmentu stavebních materiálů a výrobků, které mohou mít různé důvody, rozsah i konkrétní podobu. Tyto překážky mívají nejčastěji povahu tzv. tarifních překážek (opatření s účinkem rovnocenným exportnímu či importnímu clu) a různých kvantitativních omezení (dovozních a vývozních kvót), ale dále i státních monopolů obchodní povahy a státní podpory domácímu podnikání včetně diskriminačního zadávání veřejných zakázek. Právě v oblasti volného pohybu stavebních výrobků se však tyto překážky uplatňují poměrně ojediněle, a to včetně případů dodávek zboží v rámci zadávání veřejných zakázek (jinou věcí jsou pochopitelně možné případy zvýhodnění "domácích" stavebních firem při dodávkách stavebních prací). Jisté překážky volného pohybu stavebních materiálů a výrobků lze proto spíše očekávat v některých formálních požadavcích některých členských států, například co do povinnosti užívání národního jazyka na obalech a v dokumentech týkajících se dováženého zboží.

Stavební materiály a výrobky jsou jedním z těch komodit zboží uváděných na vnitřní trh ES, které podléhají zvláštním předpisům technické povahy, jež určují úroveň jeho kvality, bezpečnost, rozměry, obaly atp. a jež jsou obecně označovány jako tzv. technické požadavky na výrobky. Volnost pohybu takových komodit zboží v rámci vnitřního trhu ES je pak věcně podmíněna právě splněním těchto technických požadavků, resp. prokázáním souladu dotčených vlastností zboží s těmito podstatnými požadavky. Podrobné technické specifikace jsou v současné době vytvářeny specializovanými evropskými normovacími institucemi, na které Komise zčásti převedla svůj mandát a mezi kterými má klíčové postavení Evropský výbor pro normalizaci (European Committee for Standardization - CEN) se specializovaným tzv. stavebním sektorem (Construction Sector Network - CSN). Pro stavební výrobky je v tomto směru základním předpisem známá Směrnice Rady 89/106/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků (tzv. Construction Products Directive - CPD), která má za cíl sjednotit základní technické požadavky na stavební výrobky v rámci ES, včetně zásad umisťování označení "CE", osvědčujícího soulad s těmito technickými požadavky. Tato směrnice byla do českého právního řádu transformována nařízením vlády č. 190/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na stavební výrobky označené CE a nařízením vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky.

Vzhledem k tomu, že shora citovaná harmonizující směrnice není zásadně přímo závazná, je v podstatě dána výrobci stavebních komodit ohledně uplatnitelnosti svých výrobků na vnitřním trhu ES možnost, aby své výrobky vyvážel buď v souladu s příslušnými normami (a mohl tak u svých výrobků používat označení "CE") , a tím bylo ohledně jeho výrobků vycházeno z presumpce jejich souladu ve směrnici uvedenými podstatnými požadavky, a nebo aby příslušné stavební výrobky nevyráběl podle těchto norem, ale aby pak nesl náklady související s prokazováním souladu těchto výrobků s podstatnými požadavky směrnice. Z hlediska českých výrobců stavebních komodit bude přitom významný zejména ten moment, že testování a certifikace jejich výrobků s platností na celém území vnitřního trhu ES bude možná přímo příslušnými notifikačními orgány v České republice, což bude mít pozitivní efekt nejen finanční (z hlediska nákladů na získání certifikace), ale i bezprostředně praktický (z hlediska možnosti předkládání většiny potřebných podkladů v českém jazyce, jakož i v možnosti přímé komunikace s notifikačními orgány).

JUDr. Pavel Koukal