Povodně na Vltavě a jejich škodlivé účinky

Velké povodně patří v České republice k nejčastěji se vyskytujícím přírodním katastrofám, které způsobují velké materiální škody a ztráty na lidských životech. Podíváme-li se do minulosti, je možné vysledovat, jak v jednotlivých vývojových etapách četnost povodní na Vltavě značně kolísá. Společným faktorem všech povodní jsou rozsáhlé škody, které způsobily, a dopad na život obyvatel podél řek.

Z historických pramenů je známo, že ve 13. století četnost povodní a jejich škodlivý vliv ve srovnání s 12. stoletím značně narůstá především vlivem lidské činnosti. Ve 12. a 13. století vznikala v okolí řek celá řada sídel, pro které byla řeka nejenom zdrojem vody, ale byla také využívána pro pohánění mlýnů a jako dopravní tepna. Sídla umístěná níže než 5 metrů nad hladinou řeky v průběhu 13. a 14. století většinou vlivem povodní zanikla a buď nebyla vůbec obnovena, nebo byla zbudována výše nad hladinou řeky. Ve stejném období byla v Praze vybudována i celá řada mlýnů. V oblasti Prahy bylo vystavěno celkem 8 jezů o celkovém spádu 6 m. S využíváním vodní energie vznikaly současně i spory o využití vody. V roce 1340 byla proto ustavena instituce "Přísežných mlynářů zemských", jejímž úkolem bylo kontrolovat tzv. cejchy - výškové značky koruny jezů. Na dolním toku Vltavy nebyly jezy jenom v Praze. Známé jsou podobné stavby v Bubenči, Tróji, Roztokách, Dolanech, Chvatěrubech, Nelahozevsi a Hoříně. Stavby jezů výrazně změnily tvář krajiny, vzdutá hladina byla o hodně širší a vyšší než původní řečiště. Díky jezům vznikaly ukládáním nánosů nová říční ramena a ostrovy. Nepříznivě se vliv jezů projevoval zejména za povodní, kdy se zaplavená plocha kolem řeky značně zvětšila.

Nejničivější povodní 14. století byla únorová povodeň roku 1342, kdy došlo vlivem nakupení ledu a dříví k porušení Juditina mostu.

V průběhu 16. století je patrný výrazný nárůst četnosti povodní a jejich škodlivých vlivů. Bylo to způsobeno nejenom klimatickými podmínkami, ale také zásahy lidské činnosti v bezprostřední blízkosti toku. Patrné je to především v Praze, kde byla na oba břehy Vltavy vyvážena suť pocházející z obnovy a rekonstrukce města po četných požárech. Navážky se sypaly přímo do Vltavy, a tím došlo ke značnému zúžení jejího koryta - v některých místech až o 40 metrů. K zúžení průtočného profilu přispěly i četné stavby mlýnů a dalších hospodářských objektů. Změny se samozřejmě projevily ve zvýšené frekvenci zatápění města. Rozdíl oproti předešlým létům je patrný zejména ve vztahu ke známé plastice "Bradáče", podle které byly v Praze od r. 1455 hodnoceny jednotlivé povodně. Vltavská voda se dostala v 15. stol. k "Bradáči" asi třikrát, zatímco v 16. století jedenáctkrát.

Také v 17. století bylo zaznamenáno několik povodní, z nichž v březnu 1655 voda opět vystoupila na úroveň Staroměstského rynku.

Století osmnácté přináší s sebou snahy o větší využití vodního toku k dopravě a o jeho splavňování. Důkazem toho je nařízení Marie Terezie ze 13. 5. 1761, ve kterém přikazuje prolomení všech jezů mezi Prahou a Litoměřicemi. Pro práce na českých tocích byla ustanovena navigační komise v čele s profesorem Ferdinandem Sochorem. K financování uvažovaných záměrů byl vytvořen "navigační fond". V roce 1777 byl pak vydán Marií Terezií navigační patent, kterým byla dána přednost plavbě před provozem mlýnů. Druhá polovina 18. století s sebou kromě snahy o splavňování toků přináší i prudký nárůst četnosti povodní. Kromě významné srážkové činnosti může být jedním z důvodů nárůstu povodní vliv nekomplexních úprav toků a odlesnění (např. Českého středohoří), a s tím související zvýšená erozní činnost. V rozmezí let 1700 až 1750 bylo zaznamenáno pět povodní, zatímco v letech 1750 až 1799 jich bylo patnáct. Největší povodní 18. století pak byla povodeň v roce 1784. Ta byla také příčinou již druhého poškození Karlova mostu vlivem nakupených ledů. Zatopeny byly také kostely sv. Mikuláše a sv. Jiljí.

Regulace řeky, které byly uskutečněny do počátku 19. století, byly prováděny za účelem splavnění toku, využití vodní energie, odběru vody či lovu ryb. Všechny tyto úpravy byly však pouze izolované. Hlubší zásahy do přirozeného charakteru splavných řek s sebou přináší až 2. polovina 19. století, kdy s rychlým rozvojem plavby vyvstala potřeba přizpůsobit tok změněným podmínkám. Určujícími faktory se staly hloubka a šířka plavení dráhy. Rozhodující fází pro regulační úpravy Vltavy a Labe bylo období 1896 až 1936, kdy byl proveden plán kanalizace a regulace obou řek v úseku Praha - státní hranice. V jeho rámci byla vybudována soustava šesti stupňů na Vltavě a šesti na Labi. Vedle těchto staveb bylo provedeno vyrovnání dna a byly vybudovány podélné soustředné hráze, které znamenaly vyrovnání břehů. Konečným výsledkem těchto úprav bylo vytvoření v podstatě umělých řek, přičemž v důsledku rozsáhlých zásahů došlo ke snížení hladiny Labe o 30 až 35 centimetrů. Ačkoliv první snahy o regulaci toků z důvodu ochrany před povodněmi byly zaznamenány již v 16. století, bylo budování protipovodňových opatření pouze izolované, bez většího významu. Systematické práce v tomto směru začaly až v 19. století, kdy byly zbudovány i nábřežní zdi v Praze. Výskyt povodní v 19. století je srovnatelný s četností a intenzitou povodní století šestnáctého.

Od počátku 19. století byla zaznamenána celá řada povodní, z nichž největší byly v roce 1845, 1862, 1872 a 1890. Při povodni v roce 1890 byl zbořen Karlův most a zatopen kostel sv. Jiljí.

Na celkový pokles četnosti, intenzity a škodlivých účinků povodní ve 20. století má jistě vliv zejména příznivější meteorologická situace, ale také některé koncepční zásahy člověka do toků za účelem zvýšení protipovodňové ochrany - jako jsou např. úpravy toků, výstavba stabilizačních stupňů, ochranných hrází a nádrží s retenčními účinky. Retenční účinek nádrže se výrazně projevil zejména v červenci 1954, kdy ke snížení povodňového průtoku v dolním toku Vltavy došlo zadržováním vody v tehdy budované slapské nádrži. Tato skutečnost zřejmě přispěla k mylné představě obyvatel, nejen v okolí dolního toku Vltavy, ale zejména Pražanů, o dostatečné protipovodňové ochraně, kterou poskytuje Vltavská kaskáda. Již v průběhu let 1930 až 1991, kdy byla jednotlivá vodní díla Vltavské kaskády stavěna, se postupně měnil názor na jejich podobu, využití a umístění. Plány prvních děl počítaly pouze z nízkými stupni budovanými za účelem splavnění toku. Teprve pozdější vývoj potřeb společnosti a technických znalostí ovlivnil výstavbu ve prospěch velkých nádrží. Prvně budovaná díla Vrané a Štěchovice měla účel převážně plavební. Až vodní dílo Slapy bylo budováno jako špičková vodní elektrárna. Při projektování vodních děl Orlík a Lipno pak bylo pamatováno i na protipovodňovou ochranu a byl vyhrazen retenční objem. Hlavním účelem posledně stavěných děl Hněvkovice a Kořensko je pak zásobování jaderné elektrárny Temelín chladicí vodou.

Při povodňových průtocích jsou manipulace na jednotlivých vodních dílech řízeny z vodohospodářského dispečinku státního podniku Povodí Vltavy. Vstupní informace pro manipulace na kaskádě jsou získávány nejenom od Českého hydrometeorologického ústavu, ale i ze sítě automatických limnigrafických stanic s dálkovým přenosem. V průběhu posledních několika let probíhá postupná modernizace vodohospodářského dispečinku. Vzájemným propojením energetického a vodohospodářského dispečinku jsou získávána on-line data o okamžitém průtoku energetickými zařízeními a o stavu hladin na celé kaskádě. Jako podklad pro provádění manipulací na jednotlivých vodních dílech slouží data z automatických limnigrafických stanic, výstupy z předpovědních meteorologických a hydrologických modelů, které zpracovává ČHMÚ, a výstupy z radarových snímků. Zdokonalovány jsou informační systémy, přenosy dat, komunikační systémy a další.

I přes toto vybavení je ale nutné zdůraznit, že možnosti ovlivnit povodně na dolním toku Vltavy jsou omezené. Dostatečně přesnou informaci o předpokládaném spadu srážek je možno získat maximálně tři dny před událostí s tím, že srážky se dají spolehlivě kvantifikovat až po jejich spadu. Dotoková doba od příčinné srážky vypadlé v nejvzdálenější oblasti povodí po příchod povodňové vlny do Prahy je maximálně tři dny, takže není příliš času na to, aby se provedly případná protipovodňová opatření. Podstatným problémem je skutečnost, že pro nutná opatření v Praze (odstranění lodí do ochranných přístavů, stavba mobilních protipovodňových stěn, případně nutná evakuace obyvatelstva) nelze těsně před příchodem povodně realizovat podstatné předvypouštění nádrží. Dalším důležitým faktorem pro řízení průběhu povodňové situace na dolním toku Vltavy je skutečnost, že Vltavská kaskáda ovlivňuje pouze odtok z části povodí. Odtok z téměř poloviny území není možné podstatněji ovlivnit z důvodu neexistence nádrží s většími retenčními účinky především na Berounce a Sázavě.

O povodních, které zasáhly povodí Vltavy v srpnu loňského roku, bylo již mnoho napsáno, ať již to byly odborné studie či laické polemiky o tom, co by - kdyby, ale pravdou je, že v současné době probíhá rozsáhlá odborná práce hodnotící příčiny, důsledky a dopady srpnové povodně. V rámci vyhodnocení budou zpracovány i náměty na zlepšení protipovodňové ochrany, systému předávání informací, řízení protipovodňových opatření a informovanosti obyvatelstva.

Mnoho lidí si klade otázku, kdo může za události loňského roku, ale podíváme-li se na tuto povodeň ve světle výše uvedených faktů, je na první pohled zřejmé, že povodně byly a budou a my se s nimi pouze musíme naučit žít. Žádná technická opatření nedokáží povodeň takového rozsahu ovlivnit natolik, aby nedošlo k žádným materiálním škodám. Včasná a objektivní informovanost může zamezit ztrátám na lidských životech především v ohrožených územích. Nikdo však nedokáže vodu spoutat.

Ing. Blanka Brožková