Vývoj stavebního nízkoenergetického standardu

V padesátých a šedesátých letech byla energie tak levná, že si sotva kdo dělal při stavbě nového domu starost se spotřebou energie na vytápění. Díky, v té době platným normám, byly i tyto domy limitovány parametry minimální tepelné ochrany. V zájmu eliminace stavebních škod a hygienických poměrů v interiéru budov, předepisovaly tyto normy maximálně přípustné součinitele prostupu tepla, které byly voleny tak, aby na vnitřním povrchu běžných stavebních dílů nedocházelo ke kondenzaci vody.
I přes vysokou spotřebu energie na vytápění nebylo v těchto domech, potažmo bytech, příjemné klima: nízké povrchové teploty špatně izolovaných obvodových konstrukcí, okna zpravidla zasklená jedním sklem. Právě netěsná okna způsobovala, zejména v zimním období, značnou nekontrolovanou výměnu vzduchu.

Dnes jsou v takovýchto domech běžného bytového fondu prováděna jednoduchá, základní, opatření vedoucí k úsporám energie, mezi něž patří zejména:

• instalace izolačních oken;
• instalace termostatických ventilů;
• nové rozvody topení.

Tato opatření jsou pouze dílčí, neboť parametry obvodových konstrukcí, tedy zvláště vnějších stěn, střešních plášťů a základových konstrukcí, mají k potřebným hodnotám daleko. Pro ilustraci: takto postavený běžný řadový dům vykazuje tepelnou ztrátu 35000 kWh/rok. Tepelné zisky, souhrnně solární a z vnitřního prostředí, jsou asi 6700 kWh/rok, což je v konečném efektu téměř zanedbatelné. Přepočtem na metr čtvereční užitné plochy činní potřeba tepla na vytápění 180 kWh/m2rok. Z řady studií bylo prokázáno, že tato vysoká spotřeba se dá, pouze díky kvalitní tepelné izolaci, snížit zhruba na polovinu.

Již počátkem osmdesátých let, jako reakce na nárůst cen energií, byla ve Švédsku vydána závazná stavební norma SBN 1980, stanovující mezní rozpětí potřeby tepla na vytápění v rozpětí 80 až 100 kWh/ m²rok.

Tím byl v Evropě učiněn první krok vedoucí k dalšímu rozvoji problematiky, obecně označované pojmem, nízkoenergetický dům. Přibližně úrovně švédské stavební normy z roku 1980 dosáhla například německá vyhláška o tepelné ochraně teprve v roce 1995!

Nízkoenergetický bytový dům

Termín nízkoenergetický dům, případně mezinárodně standardně zavedené "low energy house", má v současnosti v České republice, na rozdíl od zahraničí, příliš široký významový záběr. Z tohoto důvodu je nutné definici jasně vysvětlit.

Z doposud publikovaných zkušeností vyplývá následující definice, nezávislá na klimatické poloze:

nízkoenergetický dům je budova se specifickou potřebu energie na vytápění, ve vztahu k vytápěné užitkové ploše a počtu topných denostupňů, menší nebo rovnu 0,02 kWh/m²Kden;

Pokud k této definici přiřadíme, pro naší klimatickou oblast, patřičnou hodnotu topných denostupňů, tedy 3500 Kden/rok, dodáme definici jasný, pro výpočet a posuzování důležitý, význam:

potřeba energie na vytápění, vztaženo na vytápěnou užitnou plochu:

• vícebytový nízkoenergetický dům: 55 kWh/ m²rok
• rodinný nízkoenergetický dům: 70 kWh/ m²rok

Ze shora uvedených hodnot je patrné, že roční potřeba energie na vytápění se u nízkoenergetických domů pohybuje v rozmezí 50-25% pod úrovní v současnosti platných norem o tepelné ochraně. To odpovídá referenční spotřebě asi 5,5 až 7,0 m3 zemního plynu na čtvereční metr vyhřívané užitné plochy a rok. Vyvstává otázka, jak dosáhnout požadovaných nízkých energetických ukazatelů.
Nutno říci, že u nízkoenergetických domů se nejedná o stavební technologii, ale o standardní funkční požadavek. Proto je i více cest vedoucích k cíli. Obecně platí podmínka zajištění příjemného vnitřního prostředí, včetně hygienických parametrů na výměnu vzduchu. Pouze z tohoto důvodu se doporučuje realizace systému řízeného větrání v instalačním vybavení každé novostavby nízkoenergetického domu.

Cílem energeticky úsporného způsobu stavění je komplexní snížení použití energie, tedy její spotřeby, a s tím spojeného zatížení pro životní prostředí, to vše bez jakéhokoli negativního dopadu omezujícího kvalitu a komfort užívání - bydlení. Spotřeba energie na vytápění se tak stává kvalitativním indikátorem energeticky úsporného stavění. Aby bylo možně jednotlivé budovy objektivně porovnávat a získat tak jasnou energetickou charakteristiku budovy, je nutné hodnotu spotřeby vázat k užitku, u bytových domů tedy k obytné užitné ploše.

ing. arch. David Damaška