Stavební dějiny hradu Karlštejna

Hrad byl budován od poloviny 14. století českým králem a pozdějším německým císařem Karlem IV. Jeho přesnou původní podobu dnes již nezjistíme. Nejstarší veduty z konce 18. století zobrazují hrad v podobě po rozsáhlé renesanční opravě (O. Avostalis de Salla) z let 1578-1599, kterou financoval Rudolf II. Pozdější stavební úpravy se týkaly především purkrabství a částečně Císařského paláce.

Současná podoba hradu je výsledkem restaurace realizované na sklonku 19. století.

Stylová restaurace hradů v 2. polovině 19. století byla realizována na základě racionalisticky promyšlené koncepce, která vycházela z dokumentace výchozího stavu památky a podrobných výzkumů. Tato metoda umožňovala rekonstruovat chybějící části hradu, avšak pouze v gotickém slohu, který přesně odpovídal původním částem hradu po formální i časové stránce. Zároveň mohly být podle této metody odstraněny mladší dostavby a přestavby původních součástí hradů restaurovány do gotického slohu. Metodický přístup restaurace hradů vycházel z uznávané hodnoty architektonické formy, původnost materiálu nebyla rozhodující.

Metoda restaurace vyžadovala hlubokou odbornou erudici, které mohl dosáhnout pouze úzký okruh specialistů (tzv. gotiků), odchovaných především na velkých katedrálních hutích. Mezi ně patřil i vídeňský profesor Friedrich Schmidt. Ten na četné podněty české politické reprezentace a kulturní veřejnosti převzal po roce 1864 zakázku na restauraci hradu Karlštejna. V opraveném hradu Karlštejně mělo být po vzoru muzeí v německých a rakouských restaurovaných hradech vybudováno muzeum věnované osobnosti Karla IV.

Schmidt ke spolupráci přizval pražského architekta J. Mockera, a to z počátku ještě jako svého studenta. Mocker v letech 1866-1867 Karlštejn se svými kolegy podrobně zaměřil. V roce 1887, kdy byla restaurace hradu po dlouhých průtazích způsobených problémy s financování stavby zahájena, byl Mocker již dlouholetým spolupracovníkem na Schmidtových zakázkách (dóm sv. Štěpána ve Vídni) a samostatně vedl jiné významné stavby (dostavbu katedrály sv. Víta). Schmidt je autorem celkové koncepce restaurace hradu z roku 1870 a v letech 1887 – 1889 navrhl definitivní řešení restaurace budov vnitřního hradu (Velké věže, Mariánské věže a Císařského paláce). V zastoupení Schmidta Mocker na místě zajišťoval autorský dohled, prováděl podrobné stavební průzkumy a připravoval realizační dokumentaci. Po smrti Schmidta převzal Mocker zakázku a vedl restauraci hradu až do své smrti v roce 1899. Restauraci hradu dokončil až na některé interiéry (především kapli sv. Kříže), restauraci zbývajících interiérů však velmi zodpovědně a dlouhodobě projekčně připravoval a navrhl rovněž budoucí instalaci hradního muzea.

Pohled na hrad ze západu, fotografie před rokem 1887

Kritika byla zaměřena na interiérové úpravy. Přesto, že nová komise pod vedením prof. Zítka usilovala o přehodnocení dosavadní koncepce, nakonec uznala Mockerův přístup za správný. Profesní vítězství Mockera bylo o to cennější, že se již nemohl ani bránit. Bylo to však vítězství krátkodobé.

Pohled na hrad v průběhu rekonstrukce purkrabství. Forografie asi z roku 1895.

Restaurace hradu Karlštejna skončila v době, kdy nová generace aktivních památkářů a teoretiků formulovala zásadně odlišné přístupy k obnově památek. Karlštejn se jako reprezentant překonané a zpochybňované restaurační metody znovu stal středem odborné kritiky, zaměřené především na zastřešení věží a realizaci spojovacího mostku mezi věžemi. Později, v 50. letech 20. století, bylo dílo Schmidta rehabilitováno v kontextu hodnocení evropského restauračního hnutí 2. poloviny 19. století. Samostatný Mockerův podíl na restauraci hradu (interiéry, purkrabství) byl však odsuzován (D. Menclová). Karlštejn tak i nadále zůstával vnímán jako památka puristickou rekonstrukcí zničená a dodnes je často posměšně nazýván Mockerštejn nebo mockerovština.

Stylové restaurace hradů, Karlštejn nevyjímaje, provázely četné demolice slohově mladších částí staveb nebo celých budov. To však v 2. polovině 19. století nikoho neznepokojovalo. Zvláště barokní sloh nebyl v té době ještě považován za hodnotný a za hodný památkové ochrany. První písemný protest proti bourání staveb na hradě Karlštejně byl vznesen A. Sedláčkem již v roce 1895. Protestoval však proti bourání staticky narušené II. brány, tedy stavby pozdně gotické. Nutno dodat, že ještě v 60. letech 20. století byly dostavby a přístavby z 19. století považovány z památkového hlediska za bezcenné a v rámci hodnocení stavebně historických průzkumů byly rutinně navrhovány k asanaci.

Pokleslým projevem některých restaurací památek nebyl návrat k poznanému historickému stavu, ale užití zdobnějších a líbivějších forem. Původní racionální přístup byl tak vystřídán eklektickým zušlechťováním. Tím bylo celé restaurátorské hnutí, jako metoda památkové opravy, bylo oprávněně zpochybňováno. Stylové očišťování restaurovaných památek, tzv. historický purismus, nabylo postupně pejorativního a odsouzeníhodného významu. Rozhodující pro ukončení velkých restauračních akcí bylo poznání a obecné uznání památkové hodnoty mladších stavebních slohů. Jediným památkovým kriteriem v reakci na purizmus se stala cena stáří, tedy ochrana materie a patiny jejího povrchu. Za jedinou oprávněnou metodu oprav památek byla považována konzervace dochovaného stavu, doprovázená analytickou prezentací jednotlivých vývojových fází historických staveb. Restaurační přístup při opravě památek se až na výjimky stává něčím zapovězeným a po celé 20. století vyvolává ostré koncepční spory. Do značné míry je restaurační škole 19. století blízká činnosti SÚRPMO v 50.- 80. letech 20. století. Metodě práce se již neříkalo restaurace, ale rekonstrukce. Novým fenoménem bylo tzv. právo architekta zanechat v restaurované památce vlastní architektonické dílo, jednoznačně odlišené od původních částí památky. Tato myšlenka vycházela z analytické metody, při které nové stavební doplňky konzervované památky byly zcela jasně odlišeny od původních částí, a to formou i použitým materiálem. Po polovině 20. století se tzv. nový přínos architekta po formální stránce a použitým materiálem často blížil původním částem památky a docházelo tak znovu k ahistorickému zušlechťování. Takovýmito úpravami byl postižen v 60. až 80. letech i Karlštejn.

Samostatnou kapitolou ve stavebních dějinách hradu je stavba hradního vodovodu. První návrh výtlačného vodovodu je z roku 1902 (A. Kunz, Hranice). O rok později je zpracován nový návrh, který již počítá s provedením hydrantů na hradě (K. Kress, Praha). V roce 1907 byl systém doplněn o požární vodojem na Kněží hoře, který mohl vytlačit vodu až do nejvyššího patra Velké věže, avšak již bez potřebného tlaku (rovněž se uvažovala o zřízené požární nádrže přímo na půdě Velké věže). V roce 1936 vznikl nerealizovaný projekt (Č. Pštross, Praha) rekonstrukce rozvodů a vodojemu, který měl zajistit dostatečný tlak vody pro požární účely. Systém rozvodu tzv. suchovodem byl v 40. letech doplněn pomocným čerpadlem, umístěným u paty věže. Vodní sytém byl přes všechny úpravy neúčinný Zapálení krovu bleskem mohlo mít pro osud hradu fatální důsledky.

Již ve 40. letech 20. století se začaly projevovat některé stavební závady. V 50. letech bylo nutno provést interiérové úpravy zaměřené na ošetření povrchů výstavních místností hradu. Vedle zabílení zbývajících dekorativních maleb byly tmelením dosti nekvalitně vyspraveny trhliny v pohledových prvcích trámových stropů.

S rozvojem turistiky v 50. letech vznikaly nové problémy. Hradu se nedostávalo provozního zázemí. Záchody pro návštěvníky byly z počátku postaveny v parkánu u purkrabství. Ve 40. letech byl vytěžen suterén Císařského paláce, zasypaný stavební drtí při restaurování hradu. Doprava materiálu ještě na sklonku 19. století byla jednou z největších položek stavby. Možnost uložení stavební suti na místě bylo proto vítanou úsporou. Odhalený suterén byl dochovaný v původní středověké podobě, tedy nedotčen restaurací hradu. To musela být jedinečná výzva k jeho památkovému zhodnocení, ke kterému se konzervační metoda přímo nabízela. Dokonce se dochovalo torzo gotického zastropení. Tato příležitost však byla promarněna. Suterén byl v 60. letech 20. století zastropen nedbale položenými prefabrikovanými železobetonovými panely (!), překrytými strojově opracovanou pískovcovou dlažbou a interiér suterénu byl utilitárně rozčleněn. Přitom byla patrně asanována gotická příčná zeď. V části suterénu pak byly zřízeny nové záchody pro návštěvníky (architektonicky kvalitně modernizované na počátku 90. let) a druhá část se stala skladištěm a rozvodnou. Tento tristní stav trvá dodnes.

Dobový pohled obhajující právo architekta na osobní tvůrčí přínos do památkové stavby, která mu byla svěřena k restaurování (nikoliv k provozní a architektonické úpravě s ohledem na funkční konverzi památky) se v případě Karlštejna v zásadě zúžil jen na povrchové úpravy. Cihelné koruny hradebních zdí byly vyměňovány za strojově opracované pískovcové bloky. Kostková a mozaiková dlažba nádvoří a lité povrchy ochozů hradeb byly nahrazeny lomovým sliveneckým mramorem a pískovcovou dlažbou. Z těchto zkrášlujících úprav se vymyká pouze bizarní úprava dvora před cisternou a pískovcové rampové schodiště k záchodům pod arkádovým přístavkem Císařského paláce. Návrh dlouhé železobetonové lávky k původní první bráně nebyl realizován.

Přezíravý postoj k historickým materiálům a technologickým postupům souvisel s celkovým dobovým přístupem k opravám stavebních památek. Ten striktně postavil hranici mezi historií a současností. Autoři velkých restaurací hradu v 2. polovině 19. století sice přerušili kontinuální vývoj památky, ale usilovali o pochopení minulosti a jejího zprostředkování současnosti. Následná doba, zvláště po roce 1948, vědomě rezignovala na kontinuální vývoj bez hlubší snahy pochopit minulost. Kladla hranici mezi minulostí (tzv. překonanou érou) a současností a budoucností (tzv. progresivní érou). V tom je možné spatřovat nabubřelost nedávného období, vykořeněného z historických souvislostí. Počátky tohoto dobového pohledu souvisí již s rozvojem konzervační metody, která nepřipouštěla syntetické myšlení. Památka se stala muzejním exponátem zbaveným života a bylo jen na architektovi jak se rozhodne tento exponát prezentovat. Hodnota památky musela rovněž ustoupit momentálním a často pomíjejícím potřebám provozu. Jen tak mohlo dojít k zasklení lomených arkád Císařského paláce v kombinaci s pulty na psaní pohlednic nebo k nerealizovému záměru zazdít gotický portál a prorazit vedle nový vstup do schodiště Císařského paláce.

Přezíravý přístup k řemeslu (daným mimo jiné zprůmyslněním stavebnictví v 50. letech 20. století) a ke klasickým stavebním postupům a materiálům vedl k akceptování betonářských technologií. Statické problémy, které byly obvyklou záminkou pro proinvestování vysokých finančních prostředků do často zcela zbytečných nebo předimenzovaných betonářskými sanačních postupů, nebyly naštěstí na Karlštejně realizovány. Závažné statické poruchy zdiva hradu (především Velké věže) byly již úspěšně zajištěny v průběhu restaurace hradu v 2. polovině 19. století. Velká věž však byla ohrožena v zásadě zničující železobetonovou konstrukcí, která měla vyřešit požární odolnost kaple před vznícením krovu. Naštěstí nebyl tento záměr realizován, díky prozíravosti a do značné míry i osobní statečnosti investora.

Charakteristikou dobových principů 60. až 80. let 20. století, které formovaly přístup k opravě Karlštejna, nechci nijak zpochybnit úsilí a dobré úmysly svých předchůdců. Problémy, které museli ve své době překonávat, mohou být současné mladé generaci nepochopitelné a také neuvěřitelné.

Od roku 1985 převzala péči o hrad Obnova památek Středočeského kraje.

V průběhu 90. let minulého století byly nově formulovány zásady metodického přístupu ke stavebním opravám hradu, které vychází z respektování hodnoty hradu v jeho podobě po restauraci na sklonku 19. století. Stavební materii z této doby se tak dostává stejné mimořádné péče jako starším stavebním částem hradu. Normou stavebního restaurování je také ochrana původních materiálů a technologií, péče o ně a úsilí o jejich revitalizaci.

ing. arch. Zdeněk Chudárek
od roku 1986 památkový architekt na hradě Karlštejně