Zeměměřictví a katastr nemovitostí ČR na prahu 21. století

I když se zeměměřictví (geodézie a kartografie) spolu s katastrem nemovitostí podílí na územním plánování, územním řízení, výstavbě a na správě území jen velmi malým objemem poskytovaných služeb a je řádově nanejvýš procentním podílem všech finančních výdajů spojených s pořízením všech potřebných podkladů a dokumentů a s uskutečněním stavebních činností, je zcela nezastupitelné, protože bez výsledků zeměměřické činnosti a katastru nemovitostí nelze v podstatě uskutečnit nic, čím je podle stavebního zákona vázán kterýkoliv účastník výstavby nebo státní či územní orgán.

Zcela úmyslně se obsah tohoto článku vztahuje k zeměměřictví a katastru jako celku a neodděluje se specializace inženýrské nebo tzv. stavební geodézie, protože vývoj celého oboru má za posledních přibližně 30 let obecně, a také ve vztahu k územnímu plánování, správě území a stavebnictví, zcela nedělitelný trend a význam.

Od dvacátých let 19. století do poloviny 20. století bylo v podstatě základní zeměměřickou metodou pozemní (terestrické) měření vodorovných nebo výškových úhlů, délek a měření převýšení nivelací. Hlavními měřickými přístroji a pomůckami byly eklimetr (optické záměrné zařízení) na měřickém stole, teodolit, nivelační přístroj a pásmo, a to na technické úrovni příslušné dané době. Cílem všech měření bylo – připojením na pozemské výsledky astronomických pozorování – vytvoření geodetických polohových, výškových a tíhových (gravimetrických) základů a následné vytváření map definovaných matematicko-kartografickými postupy zobrazení umělých a přírodních objektů a jevů do roviny. Veškeré výsledky měření a šetření objektů v terénu byly zapisovány ručně na papír do specializovaných zápisníků a náčrtů a ty pak byly podkladem geodetických výpočtů a následné ruční kartografické konstrukce a zobrazení obsahu map.

Fotogrammetrické metody vytváření mapy velmi důmyslným opticko-mechanickým strojovým přepracováním leteckých nebo pozemních snímků se u nás hromadně uplatnilo poprvé až v padesátých letech 20. století.

• Přesné určení délek, řádově i kilometrových, umožnily postupem času dokonalé, lehké a výkonné elektrooptické dálkoměry. Dálkoměry, které dnes umí měřit délky nejen odrazem světelných nebo laserových paprsků od specializovaných odrazových hranolů (přenášených geodetem), ale na řádově stometrovou délku i odrazem paprsků od stěn většiny umělých objektů.
• Současné dálkoměry jsou přímo vestavěny do elektronických teodolitů a spolu s interními počítači a připojenými externími zařízeními těchto tzv. totálních stanic dokáží veškeré měřené úhlové a délkové geometrické parametry zaznamenat, převést na jiné zvolené parametry, vypočítat polohové souřadnice, převýšení a nadmořské výšky, kódovat druh měřených objektů a eventuálně zobrazit na připojenou grafickou jednotku, a to včetně přímých nebo křivkových spojnic měřených bodů vyjadřujících skutečné hranice pozorovaných objektů. Geodet má pak okamžitou zpětnou vazbu o výsledcích své měřické činnosti. Data záznamových modulů totálních stanic se po návratu z terénu “vyprazdňují” přímo do paměťových nosičů počítačů. “Nejchytřejší” totální stanice jsou motorizovanými roboty poslušně otáčejícími svým dalekohledem za geodetem, který postup měření řídí z ovládacího panelu připojenému k výtyčce odrazového hranolu centrované na měřených bodech a objektech. Na vodním díle Gabčíkovo je možné se setkat i se stabilně zabudovanými robotizovanými totálními stanicemi, které jsou dálkově ovládány až z Žiliny, kam na pokyny specializovaného pracoviště posílají data o měření posunů stabilních značek obou plavebních komor a doplňují tak ostatní data diagnózy chování stavby při opakovaném napouštění a vypouštění vody.
• Analogové opticko-mechanicko-ruční fotogrammetrické metody zpracování leteckých nebo pozemních měřických snímků s výstupem na připojený kreslicí stůl se postupně změnily na metody analytické a následně digitální. Operátoři již nemusí vyhodnocovací stroj ovládat (na základě únavného stereoskopického pohledu okulárem stroje na měřické snímky), oběma rukama a nohama jako dříve, ale sedí u počítače, stereoskopicky pozorují digitální nebo digitalizované měřické snímky speciálními brýlemi na obrazovce monitoru, ovládají měřickou značku a provádějí potřebné operace klávesnicí a myší. Data se v počítači přenášející do prostředí příslušného grafického editoru a vytváří se digitální mapa nebo 3D model pozorovaného prostředí nebo objektu.
• Pozemským a leteckým fotogrammetrickým metodám měření a mapování konkuruje od devadesátých let 20. století metoda družicové navigace a přesného určení polohy a výšky pozorovaných objektů. Technologií GPS (Global Positioning System) amerického systému NAVSTAR, nebo ruského GLONASS, případně francouzského DORIS se určují poloha a výška pozemského bodu s přesností řádově centimetrovou. A to nejen v desítkaminutovém čase stabilního postavení přijímacích stanic, ale s decimetrovou přesností i v reálném čase několika vteřin za pohybu operátora přijímače po přístupných a z oblohy nezakrytých objektech zemského povrchu. To vše se záznamem všech dat do miniaturního paměťového zařízení GPS stanice převoditelných v kanceláři do počítače, za určitých podmínek i dálkově přenositelných radiovými vlnami v síti GSM.
• Vše, co bylo uvedeno o pozemské a družicové metodě mapování se používá samozřejmě i v  procesu opačném – ve vytyčování projektované prostorové polohy a tvaru budoucích objektů staveb a terénních úprav. Posledním výkřikem techniky je, že obou metod využívají dvě světové korporace výrobců geodetických systémů pro plně automatizované řízení polohového a výškového pohybu zemních strojů určených k úpravě povrchové vrstvy plání a dopravních staveb. Do počítače řídící totální stanice nebo GPS přijímače se vloží v digitální formě projektovaná prostorová poloha a tvar objektu a na bagru, grejdru nebo finišeru se umístí přijímač řídící ovládání pohybu stroje se zpožděním signálu o správné poloze max. 2 vteřiny. Stroj se pak pohybuje a pracuje samočinně na základě “pokynů” totální stanice nebo GPS systému.Takže co geodeti? Přeškolíme se na strojníky nebo naopak budeme školit strojníky a zabývat se něčím jiným?

Co napsat na závěr této části. Mnoho desítek let spočívalo “měřické umění” geodetů v manuální zručnosti a znalosti ovládání přesných opticko-mechanických přístrojů v daných přírodních podmínkách. Dnes se toto “umění” redukuje na mačkání knoflíků na jakýchsi “inteligentních” opticko-elektronických krabičkách a společným znakem je – a to pouze u totálních stanice, která nepracuje v robotizovaném režimu – pohled do dalekohledu směrem ke kolegovi, který drží odrazný hranol, nebo směrem k měřenému objektu.

V sedmdesátých letech 20. století se poprvé do technologického postupu geodetických výpočtů polohových souřadnic a nadmořských výšek zapojily sálové počítače pracující s informacemi ukládanými do děrných štítků, děrných a posléze magnetických pásek a disků a dále ruční nebo stolní programovatelné kalkulátory. Mapy byly poprvé kresleny automatizovaně na velmi robustních, počítači řízených elektronicko-mechanických kreslicích stolech. Tehdy započal svým způsobem historický proces oproštění lidí od odborné, ale fyziologicky velmi náročné práce ručního kreslení map a výkresů. Proces, který dnes dospěl do stádia výkonných personálních počítačů, serverů, grafických stanic, skenerů, plotterů a lokálních nebo veřejných počítačových sítí, které umí – pomocí celosvětově standardizovaných programových systémů a grafických editorů – převést v terénu měřené nebo z letadla či družice určené hodnoty, a z nich vyplývající textové a grafické údaje, bez dotyku lidské ruky, do podoby digitálních výkresů a map a připojit k nim až neskutečně rozsáhlé databáze popisných informací o osobách, objektech a jevech daného území. Grafické výstupy z plotteru na papír se staly jen vedlejším produktem a mapy tištěné na papír pro účely prodeje jsou pořizovány zásadně metodami digitální kartografie.

Základní hladinou GIS měst a obcí by měl být vždy – s ohledem na ústavní princip ochrany vlastnictví a osobnosti – Informační systém katastru nemovitostí (ISKN). Jeho soubor popisných informací je již plně digitalizován, soubor geodetických informací (katastrální mapa) má být digitalizován do roku 2006 nebo možná o něco málo později. Do digitálních katastrálních map se opět zobrazí vlastnické hranice pozemků násilně sloučených v padesátých letech 20. století do velkých, převážně zemědělských nebo lesních půdních celků. V současnosti je ISKN na katastrálních úřadech zcela modernizován a jeho data o nemovitostech, jejich vlastnících nebo jiných oprávněných osobách a údaje o vlastnických a jiných věcných právech k nemovitostem (zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo) budou z centrální pražské databáze přístupná i na internetu.

Uvedené informační systémy umožňují tvorbu digitálních územních plánů měst a obcí případně i územních plánů velkých územních celků. A to i za podmínek projektantům a architektům známých nedostatků shora uvedených informačních systémů – například nedostatečná aktuálnost a přesnost některých map, malá přesnost a nevyhovující zobrazovací soustava sáhových katastrálních map měřítka 1:2880, absence potřebných standardů digitální formy a výměnných formátů grafických dat, atd.

Základní právní rámec součinnosti zeměměřičů a katastru se stavebními a navazujícími profesemi je dán stavebním zákonem na straně jedné a zákonem o zeměměřictví, katastrálním zákonem a zákonem o orgánech zeměměřictví a katastru na straně druhé. Tento právní rámec se zdá být zcela dostatečným určením všech práv a povinností osob i státních a územních orgánů angažovaných v územním plánování a výstavbě. Přesto je v něm skryto nedostatečné určení působnosti v oblasti produktů inženýrské geodézie jako povinných dokladů při územním a stavebním řízení. Při těchto správních řízeních stavební úřady v drtivé většině ignorují absenci dokladů, které mají být podle prováděcí vyhlášky stavebního zákona součástí příloh návrhu na vydání územního rozhodnutí o využití území, návrhu rozhodnutí o umístění stavby a žádosti o vydání stavebního povolení, a které mají být – podle prováděcí vyhlášky zákona o zeměměřictví (v současnosti se novelizuje) – ověřeny úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem podle zákonem vymezené kvalifikace. Jde obvykle o absenci aktuální a dostatečně přesné mapové dokumentace o skutečném a právním stavu území, dokumentace o vytyčovací síti a vytyčovacích výkresech. Tedy výsledků inženýrsko-geodetických činností, na základě kterých se projektuje, a které následně definují prostorovou polohu případně i tvar budoucích objektů staveb a terénních úprav. Projektovaná prostorová poloha staveb a terénních úprav bývá proto velmi často vztažena k hranicím pozemků převzatých z nepřesného obrazu sáhové katastrální mapy, a to k hranicím v terénu buď neznatelným nebo nesprávně polohově označených oplocením nebo jiným způsobem (poloha oplocení a poloha hranice se podle katastru nemovitostí různí).

Orgány zeměměřictví a katastru nemají působnost dohledu nad odborností a etikou úředně oprávněných zeměměřických inženýrů v oblasti inženýrské geodézie, přestože příslušná oprávnění příslušným zeměměřickým inženýrům vydává Český úřad zeměměřictví a katastru. Stavebním úřadům tento dohled z výše uvedených právních předpisů nevyplývá jednoznačně také a nelze ani očekávat, že by tento dohled odborně vykonávat mohly. Nebyla podle speciálního zákona ustavena (obdobně jako je ustavena ČKAIT a mnoho jiných profesních komor) Zeměměřická komora, která by měla nad příslušnými zeměměřiči dohled a kárnou povinnost.

Úvahy na dané téma nad nutnou, avšak nikým nevynutitelnou kvalitní obchodní součinností investorů nebo projektantů se zeměměřiči, jsou asi nad rámec diskuse o tom, co je ve stavebnictví veřejným a nikoliv jen soukromoprávním zájmem.

Český svaz geodetů a kartografů se zatím neúspěšně pokouší formou odborných akcí o inženýrské geodézii na nutnost řešení poukázat. Nejbližší takovou akcí má být celostátní konference “Stavební úřady, účastníci výstavby a inženýrská geodézie”, která se má uskutečnit –pod záštitou ministra pro místní rozvoj, rektora VŠB-TU Ostrava, děkana Fakulty stavební a děkana Hornicko-geologické fakulty VŠB-TU Ostrava ve dnech 25. až 27. září 2001 v areálu VŚB-TU Ostrava.

Technický a společenský vývoj určuje oboru zeměměřictví a katastru nemovitostí ČR zcela novou roli. S výjimkou speciálních, obvykle přesných měření/vytyčení, umožňuje provádět operace měření/vytyčení případně i zobrazování měřických dat do výkresů a map i operátorům, kteří nemusí mít nutně odborné zeměměřické vzdělání. Postačí odborný dohled nad prováděnými operacemi. Staví tak do zcela nové role odborné střední a vysoké školy, a to i tak, že v současnosti není zcela jednoznačně specifikována společenská poptávka po úrovni znalostí a následného vykonávání a celoživotním vzdělávání profese zeměměřického technika, bakaláře a inženýra (neodvažuji se tvrdit totéž o studiu doktorském).

Současná technika umožňuje za určitých podmínek provést na stavbách mnohé dříve čistě geodetické úkony stavebním mistrům a stavbyvedoucím a potřeba mít na stavbě neustále po ruce geodeta je až na výjimky minulostí. Geodetická dokumentace skutečného provedení staveb se však, vzhledem ke změně společenských poměrů (nezbytnost ochrany vlastnictví nemovitostí a řádné správy území), stala nepostradatelným dokladem ke kolaudaci a užívání většiny staveb a zůstává zcela doménou zeměměřičů.

Samozřejmě platí, že veškeré zeměměřické činnosti směřující k údržbě geodetických základů, státních mapových děl a katastrálního operátu (geodetické polohové, výškové a tíhové sítě, geometrické plány, vytyčování hranic pozemků a pozemkových úprav, obnova katastrálního operátu přepracováním a novým měřením) budou provádět a ověřovat pouze zeměměřiči s patřičnou kvalifikací a úředním oprávněním. Katastrální úřady musí do budoucna dořešit problémy vzniklé vynucenou – přibližně čtyřicetiletou přestávkou knihování a vedení vlastnických vztahů v katastrálním operátu – a dlouhodobým cílem musí být znovunabytí role katastru jako základu pro přiznání daně z nemovitostí.

Trh vykazuje neustálý “hlad” po rychle dostupných a aktuálních geoinformacích. S těmito informacemi však jen výjimečně obchodují soukromé zeměměřické firmy, které je pořídily a do požadované – někdy však nikoliv žádoucí nebo potřebné formy zpracovaly. Interpretace významu dat při obchodní činnosti jejich distributorů není proto bez nebezpečí. Údaje a data existujících mapových děl a informačních systémů mají pro územně plánovací dokumentaci a pro projektování staveb velmi různou kvalitu a využitelnost a je zcela na odbornosti a schopnostech projektantů, efektivně spolupracovat se zeměměřiči, s cílem úspěšně, ale pro projektování bezchybně, minimalizovat výdaje vlastní podnikatelské činnosti.

Takže: Quo vadis geodesie 21. století? To bylo nosným tématem konference při loňském květnovém týdenním zasedání Mezinárodní zeměměřické federace “FIG Working Week Prague 2001”. Na nějaké předpovědi se necítím být povolán. Jedno je však zcela zřejmé. Jsou nenávratně pryč doby zbytečného zužování specializace profese zeměměřictví. Zeměměřiči v bývalé ČSSR k vlastní škodě opustili mnoho činností (například v územním-plánování, hospodářsko-technické úpravě a komasaci pozemků, oceňování nemovitostí), které běžně v komerční sféře civilní geometři za první republiky vykonávali, a které Mezinárodní zeměměřická federace (FIG) do definice zeměměřictví zahrnuje. V tvrdé ekonomické soutěži s ostatními profesemi již není návratu zpět. Nová “globální informační společnost” však vytváří dost prostoru pro uplatnění každého oboru, který novému trendu dokáže včas přizpůsobit zejména systém odborného vzdělávání a celoživotního profesního doškolování (terminologický pokus ředitele Výzkumného ústavu ve Zdibech Václava Slabocha o zachování anglické zkratky Continuing Professional Development). A to je výzva i pro obor zeměměřictví a jeho vedoucí osobnosti veřejného i soukromého sektoru.